To je otázka, kterou si musí veřejnost nutně klást poté, co tento argument zazněl z úst řady předních politiků, kteří při volbě prezidenta Miloše Zemana podporovali. Po třech týdnech, které uplynuly od volby, se zdá, že předvídatelnější je spíš jeho okolí, tedy Miroslav Šlouf and company, jehož obchodní zájmy jsou kompatibilní se zájmy části ODS i ČSSD, ale sám Miloš Zeman může všechny překvapit. Jeho touha po moci a prognostické vizionářství, kterým byl známý od mládí, ho může inspirovat ke zcela nečekaným krokům.

V mocenských hrách byl vždy mnohem talentovanější než Václav Klaus a nikdy se v boji o moc, jak ukázaly i prezidentské volby, neštítil použít jakýchkoliv prostředků. Na černou práci měl už i jako předseda vlády lidi, aby se pak od jejich činů, viz kauza Olovo a v nedávné době inzerát v Blesku, mohl snadno distancovat. Zatímco on si vždy všechno, co učinili jeho protivníci, pamatoval, u deseti milionů dolních lidí, jak sám hovoří o českém národě, předpokládal, že na všechno zapomenou. Je tedy evidentně elitář a jeho lidovost je do značné míry hraná: je dost empatický na to, aby vycítil, co většina chce slyšet, a když se mu to vyčte, vždy se na něco vymluví, čemu ti, co se o politiku nezajímají hlouběji, snadno uvěří. Používá naučenou výmluvnost vemlouvavého podučitele, který si však starou rétorickou figurou plnou urážek dovede vždy pro sebe vydobýt na začátku výhodnější startovací pozici, a to ještě jazykem hostinců čtvrté cenové skupiny, aby získal sympatie většiny.

Svou sílu si testuje od prvních minut po zvolení, nejprve u médií: napadl Mladou frontu Dnes a reportéra České televize a pak, místo aby se u současných představitelů státu ohlásil a požádal o přijetí, kromě Václava Klause všichni pokorně chodili za ním. Toho si všimla i předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, která v sobotní Mladé frontě Dnes, řekla: "Miloši Zemanovi se nesmí uvolnit milimetr prostoru, jinak se tam natlačí."

Už jeden z prvních kroků, který ho čeká - letos musí obměnit osm z patnácti ústavních soudců -, je jeden z nejzávažnějších. Ústavní soud je totiž jediná instituce, která může jeho choutky po větší koncentraci moci v jeho rukách a ohýbání ústavy zavčas zbrzdit. Jde o to, jestli genius loci tohoto soudu, v jehož prvním senátu seděli tak ctihodní pánové, jako byli Zdeněk Kessler, Vladimír Čermák, Vladimír Klokočka, Vojtěch Cepl či paní Iva Brožová a v jehož tradici pokračuje i Ústavní soud pod vedením Pavla Rychetského, zvítězí nebo jestli se podvolí Miloši Zemanovi. Z toho, jaké právníky si pozval na svou VIP oslavu, kam míří pan Sváček a paní Vesecká, lze usuzovat, že nefandí zrovna silným obhájcům nezávislé justice.

Obavy z extenzivního výkladu ústavy v České republice vyplývají nejspíš z toho, že my za právem nevidíme jeho důležitou schopnost vytvářet ve společnosti jistotu, stabilitu, předvídatelnost a ochranu před arbitrálním zneužitím moci. To je původní antropologický smysl práva, jak říká profesor filozofie práva Jiří Přibáň. Zákony máme proto, abychom se vzájemně nepovraždili a aby si mocní nemohli dělat, cokoliv je napadne. Toto povědomí o funkci práva je v Česku velmi mizivé a naopak právo se chápe jako příležitost k vyjednání si výhodnějších podmínek. Klausova amnestie je toho klasickou ukázkou: skrze právo chce prezident získat výhody a je ochoten proto s právem udělat cokoliv. To je velmi nebezpečná tradice.

Pokud na ni Miloš Zeman naváže, můžeme se dočkat čehokoliv, zvláště bude-li mít na své straně nejen Ústavní soud, ale i levicovou Sněmovnu a Senát. Pak totiž může měnit i ústavu. To by mu umožnilo učinit kroky s nedozírnými následky, jako je třeba zrušení státní podpory politických stran, čímž by stát ušetřil ročně půl miliardy korun, o čemž prý kdysi hovořil. To by byl první krok ke zrušení demokracie v České republice, kterému by však většina národa bohužel asi velmi hlasitě tleskala. Pak by už ale nešlo o poloprezidentský systém, o kterém někteří politologové spekulují, ale o prezidentský systém. Ohrožena by už nebyla jen sociální demokracie, jak tomu je dnes, ale většina dolních deseti milionů českých a moravských občanů. Jak známo, vyslanci andělů vědí, že písmena mluví! Měli bychom jim proto bedlivě naslouchat.

Psáno pro ČRo 6