Blížící se inaugurace Miloše Zemana bude zakončením prvního několikaměsíčního příběhu přímé prezidentské volby v České republice. Pro někoho ten příběh končí šťastně, pro jiné smutně. Tragickým hrdinou, pověstným rytířem smutné postavy se stal Jan Fischer. Slýcháme o jeho dluzích, rozchodu se spolupracovníky i otaznících nad další profesní dráhou.

Janu Fischerovi stojí za to věnovat pozornost především proto, že byl dlouho považován za favorita a že sám uvěřil mýtu o nestranickém odborníkovi, který okouzlil českou společnost. Jenže všechno mohlo být i jinak. Došlo třeba Fischerovi, že se někomu mohlo hodit vyrobit z něj jednu polovinu silné dvojice? A že třeba hrál v představení, které v zákrytu režíroval někdo jiný?

Průzkumy veřejného mínění od počátku naznačovaly, že ve druhém kole se utkají Jan Fischer a Miloš Zeman. Fischer měl zpočátku dlouho v popularitě náskok. Ale třeba agentura Factum Invenio chrlila měsíc co měsíc tiskové zprávy, které už v titulku sledovaly především vyhlídky Miloše Zemana. Tudíž jsme věděli, že Zeman je druhý, potom že Fischera dotahuje a nakonec že přebírá vedení. Mezitím mnohá média naskočila na představu souboje Fischer-Zeman. A občané již netrpělivě vyhlíželi televizní duely obou uchazečů. Jakmile k nim došlo, Fischerova bublina splaskla. Ukázal se jako méně zkušený státník, slabý diskutér a nešlo si nevšimnout i jeho nervozity. Ačkoli jsme si mnozí naivně mysleli, že Zeman v lesích Vysočiny zpustnul a zakrněl, Fischera strčil s přehledem do kapsy. Bývalý šéf statistického úřadu a roční předseda úřednicky se tvářící vlády pohořel.

Jakkoliv jsem sám nevěřil v Zemanův návrat, o Fischerově vítězném tažení jsem od počátku pochyboval. Na rozdíl od něj samotného, jeho vlivných podporovatelů i četných sponzorů, kteří mu pomáhali vést kampaň ve velkém stylu. Zemi oblepil billboardy i plakáty s teatrálními gesty, neváhal zaplatit ani účast novinářů na své zahraniční cestě. Naplno se vyjevilo, že zatímco prvního porevolučního prezidenta vyneslo nahoru celospolečenské nadšení a druhého zákulisní kšefty v parlamentu, tak prezident třetí bude do značné míry dítětem finančních skupin a marketingových kampaní.

Říká se, že panská láska po zajících skáče. To se týká i lásky sponzorské. Přední tuzemský byznysmen Tomáš Chrenek nejprve Fischera okázale zafinancoval, aby po porážce cynicky konstatoval, že vsadil na špatného koně. Evidentně mu nešlo o názorové souznění jako spíš o investici. Ochladl i vztah i dalšího sponzora, pražského směnárníka Švédy, k Fischerovi. Nakonec se Fischer dostal i do finanční tísně, nad kterou visí nejeden otazník. Část nespotřebovaných peněz vrátil na základě dohody zpět Chrenkovi, přestože zákon praví, že nevyčerpané prostředky budou nasměrovány na dobročinné účely. Další potíž je v tom, že Fischer utratil i miliony, které dosud neměl na účtu a které po prohře ani nedorazily. Nakonec se mu podařilo najít sponzora z řad rodinných přátel, který mu pomůže pokrýt dluhy, takže Jan Fischer nebude vláčen po soudech. Ovšem stín na jeho jméno již padl.

Postaral se o to i sám. Když nepostoupil do druhého kola, zatrpkl a odmlčel se. Těsně před kolem druhým vyjádřil podporu Miloši Zemanovi, ačkoli dříve nešetřil komplimenty na adresu Karla Schwarzenberga. To Fischera odcizilo i jeho týmu. Ten na první pohled působil profesionálně a nic nenechával náhodě. Zásluhu na tom měl především Jan Novák, někdejší vedoucí Úřadu vlády za Mirka Topolánka. Po volbách ale překvapilo, že ani šéf Fischerova volebního výboru profesor Jan Pirk neměl jasnou představu o tom, za co vše odpovídá, nadto se prokázalo, že Fischerovi podporovatelé nebyli se svým kandidátem v klíčových politických postojích na stejné vlně. Nejspíš si do něj projektovali svoje vize a ideály, bez ohledu na realitu. Ostatně podobně jako mnozí novináři a voliči.

Nyní budí Jan Fischer lítost. Hodně vsadil a hodně prohrál. Jenže kdyby od počátku byl spíše střídmým mužem strohých čísel, k čemuž jej kvalifikuje profese statistika, a méně se situoval do role velkomyslného spasitele zdejší společnosti, mohl být i výprask, který mu uštědřili voliči, vyhodnocován tišeji a nenápadněji. Doufejme, že si Fischer teď dobře vyhodnotí, nakolik existuje voličská poptávka po jeho aktivnějším vstupu do politiky. Koketování s hnutím ANO 2011 naštěstí popřel jak Fischer, tak Andrej Babiš. Tudy by totiž cesta určitě nevedla.

Také za Milošem Zemanem stáli silní sponzoři a pečliví stratégové. Zvolenému prezidentovi ale nechyběl ani jasný ideový, programový rozměr, opřený o pověst jednoho z titánů polistopadové politiky. Proti tomu byla Fischerova sázka na slušnost a odbornost slabým odvarem. Potvrdilo se, že lidé nechtějí prezidenta-celebritu, ale silného politického hráče. To může přivodit i rozpor s ústavním vymezením mandátu hlavy státu. Je každopádně pravděpodobné, že do budoucna bude důležitá i stranická příslušnost kandidáta. Tento přístup je přitom logičtější a poctivější než očekávání, že českou politiku vytáhne z marasmu nějaký nestranický pan Fischer, ať už půjde o senátora Václava, nebo prezidentského uchazeče Jana.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6