Dosluhující premiér Paroubek prý neuznává výsledky parlamentních voleb 2006 v České republice s poukazem na to, že kdyby nebylo aféry Kubice, vyhrál by on. A stěžuje si na to v zahraničí. Můžeme si být jisti, že kdyby nebylo aféry Kubice, našlo by se něco jiného, na co by mohl zklamaný pan premiér poukazovat. Nevyhrát s americkou agenturou za zády a rétorikou takového kalibru po ruce, to musel být osobně opravdu nepříjemný moment. Ale o to teď tolik nejde, to by snad spravil dobrý psychoterapeut. Ostatně vrcholoví manažeři je mají také, tak jaképak cavyky, kvůli tomu nemusí celá země denně nevěřícně zírat na televizní obrazovky a správa věcí vezdejších povlávat ve vzduchoprázdnu. Občané už toho mají vcelku dost a chtějí normální vládu. Ale pojďme na ta čísla.

V roce 2004 se konaly prezidentské volby v USA, volební kampaň byla velmi ostrá, prognózy nejasné. Voliči pak probděli celou noc, výsledky byly zveřejněny až nad ránem a ani ty nebyly ještě definitivní. Byl to téměř pat. Pro Bushe nakonec hlasovalo 50,73% (62 040 610) voličů. John Kerry obdržel 48,27% (59 028 439) hlasů. Ušetřím čtenáři počítání - rozdíl činil 3 012 171 hlasů, což znamenalo rozdíl pouhá 2,46%. Další zajímavé detaily lze zjistit na stránce www.uselectionatlas.org. Tento rozdíl byl poraženým kandidátem samozřejmě uznán, jakož i veškerým voličstvem, přestože v sázce byla daleko větší porce moci, než si umí naši malí čeští kocourkovští politici vůbec představit. Fair play, jakkoli byla tehdy zpochybněna na Floridě, zůstala hlavním principem hry bez ohledu na ostatní okolnosti.

V roce 2006 se konaly parlamentní volby v České republice. Pravicová ODS jako vítěz voleb obdržela 35,38% hlasů. Druháv pořadí, ČSSD, si mohla přičíst 32,32% hlasů. Rozdíl činil 3,06% hlasů, tedy o více než půl procenta více než v amerických prezidentských volbách. Tento rozdíl se však Jiřímu Paroubkovi zdá nedostatečný a nezřetelný, a proto ho neuznává.

To slůvko zdá stojí za bližší prozkoumání. Trochu to připomíná formulaci v zákoně o přechovávání halucinogenní látky v "množství větším než malém". Jenže volební výsledky, díky moderním technologiím zdokumentovány do posledního hlasu, jsou veličinou naprosto exaktní. Stejně jako například naměřená teplota vzduchu, cena za jeden rohlík nebo výsledek fotbalového utkání. A jedno procento znamená jedno procento úplně stejně v Evropě jako třeba na Měsíci, ve dne i v noci, v zimě i v létě. Ledaže by se probudil Albert Einstein a nějak to panu premiérovi narychlo zrelativizoval. Nechce se věřit, že by to inženýr Paroubek nevěděl.

Ostatně další aktuální lekci v pravidlech konkurenčního boje by mohla odcházejícímu premiérovi udělit firma Pepsi. Její obchodní boj na život a na smrt s odvěkým soupeřem, firmou Coca-Cola, dostal v posledních dnech nečekaný náboj: firmě Coca-Cola vlastní zaměstananci ukradli tajné receptury a nabídli je - komu jinému než konkurenční Pepsi. A nyní ta lekce, pane premiére: Pepsi, která mohla celou hru ukončit ve svůj prospěch a takříkajíc shrábnout celý bank pro sebe, nelenila a svému konkurentovi celou záležitost promptně předala zpět. Cituji mluvčího firmy Pepsi: "Konkurence může být někdy velmi tvrdá, ale musí být spravedlivá a legální." (LN 7.7.). O dosavadních i budoucích formách této obchodní války si přitom nemusíme dělat iluze. Opět byla fair play zachována jakožto nezbytný rámec pro budoucí soupeření.

Schopnost unést i nepříjemná fakta je normální výbavou dospělého člověka. Od malička jsme konfrontováni například s výsledky svého snažení ve sportu; ostatně pojem fair play je termínem sportovním. Není náhoda, že národy s nejstaršími demokratickými tradicemi sportům holdují v míře více než dostatečné. A není rovněž náhoda, že Jiří Paroubek sporty neprovozuje, neumí tudíž prohrávat a, jen tak mimochodem, neumí ani vyhrávat. Pro sporty má pouze úšklebky, ovšem selektivní - fotbal ano, tenis či golf ani náhodou. Aktivně sám neumí hrát nic, ale dokonce i takovou skutečnost používá k nesportovnímu urážení soupeřů.

Naše civilizace stojí na mnoha nepsaných pravidlech, která dobrovolně dodržujeme a jejichž svévolné narušení vždy přineslo v dějinách nějakou katastrofu. Model vyspělého chování ve výše uvedených příkladech ze Spojených států by měl být samozřejmý u všech, kdo se cítí být součástí demokratického světa. Takový model je totiž jedinou zárukou, že tatáž pravidla budou platit i příště, až se v podobné situaci ocitne druhá strana. A každý, kdo se snaží tuto posloupnost problematizovat, se tak nepokrytě snaží zrušit celou demokratickou hru.
Nedovolme to!