Z cyklistiky se v EU stává politické a ideologické téma. Přesun lidí od volantů aut za řídítka kol má pomoci prosazování cílů Zeleného údělu.

Tento týden jsem se na facebookové stránce EU Climate Action dočetl, že 3. června slavíme Mezinárodní den jízdního kola. (Mimochodem zajímavá byla také zpráva o tom, že 30. května jsme poprvé oslavili Mezinárodní den brambory. To mě přimělo prohlédnout si seznam mezinárodních dnů na stránkách OSN. Je úctyhodně dlouhý. Asi už nám chybí jenom mezinárodní den mezinárodních dnů.)

Úvodem bych chtěl říct, že jsem sám nadšený cyklista. Rád v létě jezdím z Nového Knína do širokého okolí a vychutnávám si ze sedla krásnou krajinu Brd i středního Povltaví. Kolo je výborný prostředek pro sportování i pro přesuny do středně vzdálených cílů. Rád se na něm odreaguji a užívám prázdninovou pohodu.

Co ale nemohu přijmout a co mě jako cyklistu neskutečně vytáčí, to je vzrůstající míra politizace a ideologizace cyklistiky v rámci nynějšího Zeleného údělu neboli Green Dealu (i celosvětové Agendy 2030). Z poklidného sportu, zábavy, relaxace zelení ideologové chtějí vytvořit mnohem více využívanou formu „aktivní mobility“, který by měl zčásti nahradit automobilovou dopravu a přispět tak k cíli snižování emisí skleníkových plynů a snižování znečištění.

V dokumentu Nový rámec EU pro městskou mobilitu z prosince 2021 Evropská komise uvedla, že „způsoby aktivní mobility, jako je chůze a jízda na kole, představují nízkonákladové formy mobility s nulovými emisemi, které mohou rovněž vést k vedlejším zdravotním přínosům spojeným s aktivnějším životním stylem“.

Jízdní kolo je od počátku Green Dealu jedním z neoficiálních symbolů celého plánu, který se často objevuje (spolu s větrníky, solárními panely či elektromobily) v propagačních materiálech a infografice.

Vrcholem snah o tento nový pohled na jízdu na kole je Evropské prohlášení o cyklistice, které bylo přijato Evropským parlamentem, Radou a Komisí na začátku dubna tohoto roku.

Tento dokument, který se svou formou podobá Evropskému pilíři sociálních práv nebo Evropskému prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu, má za cíl „plně využít v EU potenciál cyklistiky“, respektive přivést k cyklistice větší množství lidí. Má sloužit jako „strategický kompas pro stávající a budoucí politiky a iniciativy související s cyklistikou“.

EU a členské státy se zavazují mimo jiné:

• vypracovat, přijmout a posilovat politiky a strategie v oblasti cyklistiky na všech příslušných úrovních správy;
• upřednostňovat opatření, která zohledňují cyklistiku při plánování udržitelné mobility v městských a příměstských oblastech a případně ve venkovských oblastech;
• vybízet podniky, organizace a instituce k prosazování cyklistiky prostřednictvím systémů řízení mobility, jako jsou pobídky k dojíždění do zaměstnání na kole, poskytování podnikových (elektro)kol, zajištění odpovídajících parkovišť a zařízení pro kola nebo využívání cyklistických doručovatelských služeb;
• prosazovat jízdu na kole jako zdravý způsob dopravy nebo rekreace prostřednictvím osvětových a propagačních kampaní;
• zlepšovat kvalitu, kvantitu, návaznost a atraktivitu cyklistické infrastruktury;
• zvyšovat investice a vytvářet příznivé podmínky pro cyklistiku;
• provádět sběr údajů o cyklistice a měřit pokrok, pokud jde o její využívání.

Je zjevné, že cyklistika má v naší společnosti svoje významné místo. Toho ovšem dosáhla působením spontánních procesů, tedy zdola, a ne proto, že by ji v minulosti umetala cestu veřejná moc. Jde o fenomén spadající ryze do soukromé sféry, do oblasti sportovního vyžití a zálib. Snažit se dělat z této pohybové aktivity politikum a zapřahat ji do služeb zelené ideologie, považuji za naprosto nemístné, hloupé a nebezpečné.

Hodlám na kole jezdit tehdy, kdy sám chci, a používat kolo k tomu, k čemu chci. Nepotřebuji k tomu posvěcení shora a proškolení o tom, že dělám něco úžasného pro Zelený úděl a pro planetu. Chci na kole jezdit do přírody, a ne se plést ve městě pod kola autům nebo pod nohy chodcům. Nevidím v bicyklu rovnocennou náhradu auta, nemám zájem podílet se na přeměně naší městské dopravy na dálněvýchodní (pro někoho snad nejlépe severokorejský) model, nechci změnit centra našich měst v mumraj kol a rikš.

Věřím, že je nás hodně, kdo to vidí stejně. Nechme cyklistiku na pokoji. Nesnažme se z ní dělat něco jiného, než k čemu volným během věcí dorostla. Netlačme ji ideologicky, jinak ji znechutíme jak cyklistům samotným, tak všem ostatním.