Volby do Evropského parlamentu by měly být událostí kontinentálního i národního rozměru. Aby splnily první očekávání, musel by jednak stoupnout význam samotného Evropského parlamentu, mnohem více než předpokládá Lisabonská smlouva, jednak by muselo dojít k sevřenějšímu působení jednotlivých politických proudů v Evropě.

Posílení domácího rozměru voleb zase vyžaduje docenění evropské integrace a evropských témat jak národními politickými elitami, tak voliči.

Evropské volby jsou zvláštní co do elektorátu. Chodí k nim především obyvatelé větších měst, lidé vzdělaní, kvalifikovaní. Takoví si zpravidla mohou dovolit, aby vedle politického programu - obsahu sdělení - zkoumali též formu, obal. S tím souvisí jistá estetická kritéria, jimiž jsou politici a politické strany porovnávány. Voliče zajímá, s kým se volení zástupci stýkají, jak vystupují, jak hovoří, jak se oblékají. Mnohem větší vliv než na voliče chodící k volbám do Sněmovny na ně mají kauzy a aféry přímo či nepřímo spojené s politiky. Zatímco mimo Prahu, takříkajíc na „venkově“, jsou voliči shovívaví k sociální demokracii a jejím eventuálním aférám, v Praze pro změnu panuje obdobná shovívavost vůči ODS.

Cílená kampaň politických stran tentokrát v případě voleb do Evropského parlamentu zůstávala ve stínu blížících se voleb do Poslanecké sněmovny. Převládala vnitropolitická témata. Žádné se však nestalo společným, universálním. Každý subjekt si vybral vlastní.

Společným evropským tématem mohla být Lisabonská smlouva. Obě největší strany, ČSSD a ODS, ale s ohledem na minimální atraktivitu smlouvy pro voliče stály o to, aby byla protažena ratifikačním procesem včas před volbami. Snad jedině menší euroskeptické formace měly chuť se profilovat na její kritice. Prakticky opomíjeným tématem se stal výběr příští Evropské komise, včetně komisaře zastupujícího Českou republiku, stejně jako otázka zavedení eura.

Volební kampaň přinesla další zostření společenské atmosféry a konfliktu levice s pravicí. Jedná se do značné míry o následek svržení Topolánkovy vlády, ale i o předzvěst rozjíždějící se kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Ostrá kampaň je zároveň kampaní negativní. Občanská demokratická strana vsadila na strašení sociální demokracií a naopak.

Zdánlivě veselou novinkou se stala vaječná střelnice na mítincích ČSSD. Kdyby šlo o příležitostnou recesi těch, jimž nevoní styl Jiřího Paroubka, nestálo by to za řeč. V okamžiku sdružování vrhačů vajec prostřednictvím internetu a při občasných návrzích, aby vajíčka byla vystřídána kameny, ovšem veškerý humor mizí. Místo něj se stáváme svědky politického boje, který se neopírá o diskusi či o svobodné rozhodování u volebních uren, nýbrž o krutý interaktivní sport, vzdálený pravidlům, vzdálený fair play.

Druhé specifikum letošní kampaně před volbami do Evropského parlamentu je ještě vážnější. Nefalšovaný extremismus rámuje aktivity Dělnické strany, která průběžně pořádá mítinky a pochody napříč republikou, na nichž svojí rétorikou a chováním přitahuje mediální pozornost. Konkurenční Národní strana se totéž pokusila dohnat radikálními televizními spoty. Aktivity krajní pravice nadto vysadily do veřejného prostoru náměty, jichž se ne zcela vhodně ujímají i někteří představitelé seriózních stran, jako třeba chomutovská primátorka Řápková.

Kampaň jednotlivých partají za mnoho slov nestojí. ODS pro ni získala emotivní spouštěč: domnělou zradu na národních zájmech spáchanou levicí, koaličními odpadlíky a prezidentem Klausem. Občanští demokraté se rozhodli neopakovat chyby z podzimních voleb 2008. Přistoupili k jednotné komunikaci klíčových sdělení i jednotné grafice. Pokusili se i o negativní kampaň. Nicméně slogan „Řešení místo strašení“ nepůsobí ani libozvučně, ani přesvědčivě.

Silnější stránkou kampaně ODS je kombinace „tvrdého jádra“ s „měkkým obalem“ a sestavení tzv. Modrého týmu, čítajícího prý na patnáct set členů. Ve vyspělých demokratických zemích je zapojení registrovaných sympatizantů politických stran do kampaní běžné. Velmi zdatně s nimi umějí nakládat zejména sociální demokraté. V České republice však byla ČSSD předběhnuta občanskými demokraty. Určitě to souvisí s vysokým podílem mladších městských stoupenců na elektorátu ODS. Kaňkou na projektu „Modrého týmu“ se ale stalo zapojení některých jeho členů do vajíčkových kanonád na mítincích ČSSD. Profesionalitu letošním kampaním ODS má dodat i spolupráce poradců z Izraele, Německa a Velké Británie, včetně pomoci šéfa tamních konzervativců Davida Camerona.

Česká strana sociálně demokratická tradičně zápasí se slabou oddaností svých voličů. Také proto pojala sérii voleb jako sportovní zápas, včetně osvědčené hokejové terminologie a sloganu o třech třetinách, v nichž potřebuje podporu. Pomohla si i prolínáním programových témat loňského podzimu, letošního jara a letošního podzimu. Prim hrají sociální otázky provázané s bojem proti dopadům ekonomické krize. Pro představování programových cílů ČSSD je užitečná společná předvolební strategie Strany evropských socialistů. Vlivný evropský sociálně demokratický proud staví na jednotném základním programu, u něhož se dá předpokládat i následná jednotná realizace na půdě Evropského parlamentu.

Komunisté vstoupili do kampaně čiperně jako první, ovšem rychle byli zastíněni. Stín na svůj volební zápas vrhli i lidovci, zaměstnaní hledáním čerstvého partajního vedení. Zelení se nedostatek financí a konkurenci v podobě dvou dalších zelených stran pokusili zakrýt hlasitým atakováním tu ředitele České televize Janečka, tu šéfa Evropské komise Barossa. Ostatně roztříštěnost budou velmi těžko překonávat jak proevropští liberálové Jany Hybáškové, Lukáše Macka a Milana Hamerského, tak euroskeptici Petra Macha, Vladimíra Železného a Jany Bobošíkové.

Předvolební kampaň a volební výsledky se velmi pravděpodobně odrazí i na říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Je evidentní, že právě na ně už dnes myslí partajní lídři a náčelníci volebních štábů. Počítejme proto s tím, že končící roztěkaná a agresivní „evropská“ kampaň bude zopakována, ba znásobena za pár týdnů znovu.

Vysíláno 2.6.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6