Podobné pnutí, jaké dnes vládne v ODS, zažila strana naposledy na podzim 1997. To současné odstartovala otevřená roztržka mezi předsedou čestným - toho času prezidentem - Klausem a řádným Topolánkem ohledně jmenování jeho druhé vlády. Proti vyjednanému složení koaličního kabinetu se nato uvnitř strany zvedla vlna odporu: kritici a obhájci dohody přestali ctít sebezáchovné pravidlo, že se špinavé prádlo má prát doma, a posílají si na dálku štulce veřejně, přes média.

Jde tu opravdu pouze o personální složení nového Topolánkova kabinetu? Na první pohled se zrovna výhodné pro vítěze voleb nezdá: ODS disponuje rovnou polovinou z 18 křesel a vedle klíčových resortů financí, zahraničí a obrany se vzdala kontroly i nad politiky oblíbeným místním rozvojem, přes nějž do země tečou evropské dotace. Zelení mají na šest svých poslanců čtyři ministry (na jednoho poslance připadají 2/3 ministra) a za šéfa diplomacie prosadili Karla Schwarzenberga, jehož těsná vazba na exprezidenta Havla působí na Klause a starou gardu ODS jako červený hadr na býka.

Když prezident Klaus označil zelené za stranu „s výrazně menšinovými, v mnoha oblastech extrémními názory“, začali si mnozí zástupci ODS klást legitimní otázku, zda pro ně není potenciálně nebezpečnější objetí s Bursíkem než s Paroubkem. Některé indicie by tomu nasvědčovaly: takový Zdeněk Škromach je sice levičák jako řemen, ale na rozdíl od Kateřiny Jacques by si určitě při střetu s policistou na zem nelehal.

Závěr roku 1997 byl v ODS počátkem konce jejího prvního předsedy; z čela strany odešel po dalších pěti letech. Tentokrát to tak dlouho trvat nemusí. Zatímco kočka má devět životů, Mirek Topolánek nejspíš jen dva: druhý neúspěšný pokus o vytvoření vlády v celkové lhůtě bezmála tři čtvrtě roku by stěží politicky přežil. Tolik ostudy by totiž neunesla ani ODS.

www.danes.cz