Růst ekonomiky patrně zpomaluje, a na obzoru jsou tak škrty. A o slovo se opět hlásí i téma důchodové reformy.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová sice palčivost problému trochu odsunula volbou politicky vhodného názvu, když nechala vytvořit komisi pro spravedlivé důchody. Spravedlivé hlavně ve smyslu vyrovnání rozdílů mezi muži a ženami.

Nicméně demografický vývoj nějaké ideální spravedlnosti přát asi nebude. Růst podílu důchodců a pokles podílu pracovně aktivních ve společnosti vyvolá obrovský tlak, který se může projevit snižováním relativní výše důchodu v poměru k průměrné mzdě, zvyšováním věku odchodu do penze i posílením aktivní spoluúčasti jedince na důchodovém spoření.

Avšak tím, že jejich podíl ve společnosti roste, stávají se penzisté či lidé nedaleko před penzí čím dál atraktivnější cílovou skupinou pro politické strany. Zvláště když chodí, na rozdíl od mladých, více volit.

„Šedivění“ evropských společností se dokonce projevuje vznikem specifických důchodcovských stran. Například v nizozemském parlamentu je několika poslanci zastoupena strana s názvem 50PLUS.

A stojí jistě za zmínku, že Česká republika byla v tomto ohledu průkopníkem. V 90. letech u nás působila strana nazvaná Důchodci za životní jistoty, jež měla v roce 1998 nakročeno k volebnímu úspěchu. Před volbami jí některé průzkumy přisuzovaly dokonce 10 procent hlasů. Předseda Eduard Kremlička se netajil optimismem, a dokonce se vsadil, že když jeho strana zůstane před branami parlamentu, sní živého brouka. Neměl to chudák dělat.

Potenciální voliči jeho strany dali nakonec přednost Zemanově ČSSD, patrně i na základě přesvědčení, že programově šířeji zaměřená sociální demokracie vedená tehdy již protřelým politickým boxerem Zemanem obhájí jejich zájmy přece jen lépe.

Důchodci za životní jistoty tak dostali pouhá tři procenta (podobně jako v letech 1992 a 1996) a smutný leader Kremlička musel spořádat brouka potemníka.

Specializované důchodcovské projekty se asi nikdy nestanou hlavními subjekty stranického spektra, poněvadž jejich agendu obsáhnou strany programově zaměřené na více aspektů života společnosti. Ostatně, i nizozemská 50PLUS dostala v roce 2017 ve volbách tři procenta jako kdysi u nás Kremlička, pouze v Nizozemsku prostě mají nizoučkou, ani ne jednoprocentní uzavírací klauzuli.

Ale zatímco Eduard Kremlička v roce 1998 sociální demokraty o důchodce neobral, nyní jim hodně z nich „vyfoukl“ Andrej Babiš a jeho ANO.

Politický boj o penzisty však obnáší četná rizika, hlavně pro udržitelnost státních financí, a tedy i samotného důchodového systému. Politici totiž asi těžko zcela odolají pokušení získat si rostoucí „šedivou klientelu“ štědrými sliby, zatímco na místě budou spíše úspory či různé programy, jak udržet lidi ekonomicky aktivní i ve vyšším věku.

Vše může skončit až státním bankrotem. Jedno je však skoro jisté: Politika bude každopádně čím dál tím víc šedivět neboli cílit na starší generace.