2.12.2021 | Svátek má Blanka


POLITIKA: Diskuse, nebo tribuna?

4.10.2021

Televizní věk je pryč, žijeme v éře sociálních sítí. A platí to i pro předvolební debaty

Jak se blíží datum voleb, s televizními debatami se doslova roztrhl pytel. Není snad dne, kdy by divák nemohl sledovat diskusi kandidátů jednotlivých stran na veřejnoprávní či na některé ze soukromých televizí. Mohou právě ony volby rozhodnout?

Za „matku“ všech televizních politických debat se považuje televizní souboj republikána Richarda Nixona s demokratem J. F. Kennedym během amerických prezidentských voleb v roce 1960, první velká televizní debata prezidentských kandidátů v dějinách. Nixona tehdy tížily následky zranění kolena, kvůli nim zhubl a oblek na něm trochu plandal, navíc měl světlou barvu, která splývala s kulisami ve studiu. Byl unavený, nevyspalý a neoholený. Zato opálený a svěží Kennedy zářil. U diváků Nixon propadl a pravděpodobně právě kvůli neúspěchu v první televizní debatě (v dalších si sice vedl lépe, avšak to už mu nepomohlo) nakonec volby těsně prohrál.

Důležité je ale zdůraznit, že propadl u diváků, kteří dle sociologických šetření ocenili jako vítěze debaty Kennedyho. U posluchačů tomu totiž údajně bylo jinak. Zvuk ze studia přenášely i rozhlasové stanice a podle průzkumů provedených pouze mezi posluchači skončil audio souboj remízou, či dokonce vítězstvím Nixona. Většina lidí však sledovala souboj obou kandidátů právě v televizi, nikoliv v rozhlase, a televizní dojem tedy měl větší váhu. V roce 1960 už totiž vlastnilo televizor 88 procent amerických domácností, deset let před tím jen 11 procent.

Hlavně udělat dojem...

Podstata nastupující éry televizní politiky se odrazila i v rozhovoru Nixona s jeho poradcem. Na Nixonovu otázku, jak televizní duel dopadl, dotyčný odpověděl: „Nevím, musím se na to podívat z televizního záznamu.“ „Ale vždyť jsi byl celou dobu ve studiu!?“ odvětil mu nechápavě Nixon. „Ano, ale slyšet naživo a vidět v televizi, to jsou dvě úplně jiné věci,“ kontroval poradce.

Byť některé studie rozdíl v názorech diváků a posluchačů zpochybňují jako nepodložený, šlo o souboj velmi ilustrativní a svým způsobem zlomový. Jakkoliv se oproti dnešní praxi oba kandidáti vlastně nebavili mezi sebou, jen odpovídali na dotazy novinářů ve studiu.

Nicméně touto poznámkou se dostáváme k odlišnostem. Debata dvou kandidátů, zvláště pokud na sebe reagují, je trochu jiná disciplína, než pokud studio zaplní okolo deseti zástupců různých stran. I při dvouhodinovém časovém rozpětí, odečteme-li znělky a vstupy moderátorů a na komerční stanici i reklamy, má každý účastník tak zhruba deset minut. Což není mnoho. Hlavní příkaz tedy zní: udělat dojem, výrazně se zapsat do povědomí publika u obrazovek, obracet se především přímo k němu, nikoliv k přítomným ve studiu. Říci něco, co má šanci, že bude též sdíleno na sociálních sítích. Na hloubání nad věcnou podstatou problémů není čas.

V dost hrubé, ba neohrabané podobě tuto taktiku uplatňuje Andrej Babiš, jenž žádným velkým rétorem není. Na voliče vysype miliardy, za které prý pro ně zařídil to či ono, a na soupeře se pak snaží vytáhnout cokoliv ošklivého, často nesouvisejícího s tím, o čem je zrovna řeč.

... a upevnit své jádro

Voliči mají rozhodování obecně dost zúžené. Buď váhají mezi Spolu a PirStanem, nebo mezi ANO a Přísahou či mezi ANO, Přísahou a ČSSD anebo třeba mezi Okamurovou SPD a Volným blokem. Těžko bychom hledali člověka, který rozjímá, zda má volit PirStan nebo Trikolóru. Debata tak může váhající ovlivnit, leč zpravidla jen v jejich užším zorném poli. Politik, jenž zná svou „cílovku“, se proto v debatě bude snažit upevnit své jádro, ukázat mu, jaké má svaly, plus oslovit nějaké váhající, avšak zpravidla ty, které má hned blízko za plotem výsostného území svého vlastního elektorátu.

Z čehož ale neplyne, že si soupeřů obhospodařujících zcela jinou výseč volebního trhu nemá všímat. Dříve patřilo takřka k povinným cvikům „utřít“ nějakého komunistu, dnes třeba i někoho od Okamury či Okamuru samotného. Utvrzuje se tím hodnotová či identitní vazba mezi politikem a jeho elektorátem, předvádí se tak muskulatura.

Masarykovo často citované tvrzení, že demokracie je diskuse, tedy nutno bohužel označit za idealistický anachronismus či prostě vůbec za idealismus.

Debatou Nixon–Kennedy politika vstupovala do televizního věku. Ten je ale v podstatě pryč, žijeme v éře sociálních sítí. Idealisté si od nich slibovali výrazné navýšení kvality demokracie, neboť měly umožnit širokou společenskou diskusi nezatíženou limity trojrozměrného prostoru. A nejen mezi prostými lidmi, ale i mezi politiky a jejich voliči. Tento potenciál samozřejmě pořád existuje, leč praxe má podobu vytváření uzavřených a navenek agresivních sociálních bublin. O konečném vítězi konkrétní televizní diskuse nakonec nejspíše rozhodne vždy až debata na sociálních sítích. Ovšem každá z bublin zpravidla zvedá pravou ruku tomu svému borci. Dnes se tedy do debat chodí hlavně pro nějaký „dobrý matroš“ na Facebook.

Autor je politolog

LN, 1.10.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.