Ministr spravedlnosti si chce podržet vliv na státní zastupitelství

Nápad čerstvě jmenovaného ministra spravedlnosti Pavla Blažka dosadit nového pražského vrchního státního zástupce (zástupkyni) pomocí konkurzu je právně hodně sporný, ne-li rovnou nemožný, politicky jde však o postup naprosto rutinní. Lenku Bradáčovou evidentně prostě nechce, leč ministrovo případné rázné "ne!" by nepřineslo politické body ani jemu samotnému, ani premiéru Nečasovi. Pouze by potvrdilo pravdivost všeobecně rozšířeného mínění o pravých důvodech bleskového odvolání Jiřího Pospíšila. Proto ten nápad s konkurzem – umožnil by dokončit akci bez větších politických škod neboli získat pro znalce sice pochybnou, ale v očích veřejnosti možná uspokojivou legitimitu pro "nejmenování Bradáčové". Pomyslné razítko od údajně nezávislých odborníků.

Blažkův postup je však jen zrcadlovým odrazem počínání Radka Johna (a Víta Bárty) při instalaci současného policejního prezidenta Petra Lessyho. Pravomoc jmenovat policejního prezidenta přísluší ministrovi vnitra, ovšem politická koaliční dohoda k tomu vyžadovala i souhlas premiéra, jenž ho odmítal udělit. Reálně se tedy mezi premiérem a ministrem vnitra tehdy vytvořil jakýsi pseudokompetenční vztah podobný vztahu Zeman–Blažek. Radek John tudíž zřídil "odbornou" komisi, která Lessyho pomazala na krále, pardon, na prezidenta policie. "Já nic, to komise," mohl si pak ministr vnitra umýt pilátovsky ruce.

Jeho favorit se nedávno zviditelnil sporem s Miroslavem Kalouskem o obsah jejich telefonátu, přičemž když spor vrcholil, spekulovalo se, zda ho ustojí Lessy, nebo Kalousek. Nyní to (zatím) vypadá na remízu. Jen co si však oba borci šli odpočinout každý do svého rohu ringu, začalo další kolo zápasu o Lenku Bradáčovou. Kdyby se česká politika posledních let převedla do filmového pásu, mohla by aspirovat na Oscara za střih: jedna kauza střídá druhou, některé sice klasicky mizí do ztracena, jiné se naopak oživují a proplétají s těmi úplně novými i staronovými. Avšak divák se pomalu přestává orientovat a unikají mu souvislosti. Připomeňme si tedy určitou souvislost mezi Lessym a Bradáčovou.

"Mně je jedno, jestli Bárta ovládá celou policii, protože my držíme celou justici. Proto ten Pospíšil," pronesla Kristýna Kočí v nechvalně proslulé nahrávce "s kapučínkem". Většina lidí asi považuje slova "blonďaté bestie" za pusté blábolení, ale ouha. O vnitřnostech českého politického života vypovídají víc než kdejaká politologická studie. Včetně citované pasáže.

Vždyť sotva v létě 2010 vznikla vládní koalice s historicky největší většinou ve sněmovně, od níž se očekávalo klidné vládnutí provázené sice bolestnými, leč nutnými a užitečnými reformami, už před Vánoci se málem rozpadla, a to kvůli – policejnímu prezidentovi. Proč? Cožpak je opravdu tak důležitý, aby spor o něj málem rozbořil celou vládu? Ukázalo se, že ano. Kvůli policii to pak v koalici vřelo a praskalo takřka permanentně. A podobný potenciál měla a má i bitva o státní zastupitelství. Policie a státní zastupitelství tak evidentně tvoří dva naprosto klíčové mocenské uzly v zemi. Staly se arénou velmi urputného mocenského boje nikoliv primárně o nezávislost, ale spíše o sféry vlivu.

Těžko se tomu divit. Potenciální trestněprávní důsledky "cinklých" výběrových řízení (nebo přímých nákupů) při státních zakázkách se vlastně svým způsobem musí hasit "cinklými" konkurzy na funkce u policie či v justici. Aoba zmíněné uzlové body moci nemusí plnit jen naznačenou defenzivní roli, neboť je lze použít i ofenzivně, k výběrovému "odstíhání" konkurence, zvláště když pověstné máslo na hlavě nosí ve vysoké politice skoro každý.

I proto se soudný člověk zdráhá posuzovat souboje Blažek proti Zemanovi s Bradáčovou či Kalousek versus Lessy pomocí černobílé optiky padouch kontra hrdina. "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina", zlidovělá věta z filmu Limonádový Joe totiž přesně vystihuje nejhlubší podstatu nejen českého, ale vůbec světového partajnictví. Hlavně na TOP 09 to bylo v posledních týdnech opravdu pěkně vidět.

"Já se vrátím a se mnou přijde zákon," zní jiná proslavená sentence z uvedeného filmu. Poptávka veřejnosti po příchodu nějakého "Limonádového Joea" je velmi silná, až tak, že si lidé nechtějí uvědomit jednu důležitou věc: ten film je parodie a vlastně končí "partajnickým" happy endem. Z čehož ale rozhodně neplyne, že jsou všichni jen špatní nebo přinejlepším polodobří půlpadouchové. Vláda zákona nutně předpokládá nezávislost policie i justice na aktuální výkonné moci. Boj o tento (ideální) stav je těžký a nelze při němočekávat rychlá ani trvalá vítězství. Ale právě jeho výsledky představují hlavní kritérium pro posouzení skutečnosti, je-li Česká republika – slovníkem ratingové agentury Moody’s vyjádřeno – "bezpečným přístavem".

LN, 23.7.2012

Autor je politolog