Uniklá analýza právníků Evropské komise má jasný cíl. Poškodit českého premiéra Andreje Babiše a Česko v jednáních o rozpočtu EU na další plánovací období. Nicméně stojí za úvahu, kdo podle ní není ve střetu zájmů.

Únik informací od „právníků Evropské komise“, který vyšel v několika novinách členských států EU, je bezesporu dobře načasovaný. V tomto ohledu lze s Andrejem Babišem souhlasit. Mnohem zajímavější je sdělení, kdo všechno může být ve „střetu zájmů“ ve smyslu článku 61 o pravidlech pro unijní rozpočet.

Skutečnost, že je Babiš vzhledem ke svěřenským fondům, kam převedl akcie Agrofertu, stále konečným uživatelem výhod, odpovídá podle názoru právní služby komise „hospodářskému zájmu“, jak jej definuje 61. článek nařízení o pravidlech pro unijní rozpočet. V něm stojí, že střet zájmů nastává, pokud je „ohrožen nestranný a objektivní výkon funkcí“ kvůli rodinným důvodům, citovým vazbám, kvůli politické či národní sblíženosti a právě také kvůli možným hospodářským zájmům.

Text, který jsem zvýraznil výše a který je uveden v článku 61 pravidel pro unijní rozpočet, je dle mého soudu naprosto gumový. Velmi pikantní je například zmínka o „citových vazbách“. Tomu se dle mého soudu nevyhne žádný evropský politik. Jen si představme, jak citově trpí, když pro svou zemi nevytluče z unijního rozpočtu to, co si přál. A to už vůbec nezmiňuji, pokud má nějakou citovou vazbu na zástupce své země v Evropské komisi.

„Politická a národní sblíženost“ je dalším důvodem střetu zájmů. V případě Babiše, který je slovenské národnosti, tak může být „obludný střet zájmů“ i jen v případě, že bude lobbovat za zájmy V4. V ní, jak známo, je i Slovensko, odkud Babiš pochází. Přiznám se, že mám problém s „politickou sblížeností“. Až doposud jsem si myslel, že členové jedné politické frakce v Evropském parlamentu, která zastává nějaký zásadní postoj k rozdělení výdajů unijního rozpočtu, nejsou ve střetu zájmů. Ve světle článku 61 pravidel to však není pravda. Jsou ve střetu zájmů, protože jsou „politicky sblížení“!

Nakonec jsou tam i zájmy hospodářské. Ty jediné bych v případě Andreje Babiše považoval za možné. Kvůli tomu, aby nebyl ve „střetu zájmu“ a vyhověl našim zákonným normám, převedl Babiš svůj majetek do svěřeneckého fondu. Právní analýza je podle českého ministra spravedlnosti taková, že náš zákon odpovídá legislativě EU. Dost dobře si totiž neumím představit, že by se majitel jakékoliv firmy, který vstoupí do politiky, rád vzdal své firmy (zvláště když prosperuje!). Nutit někoho k prodeji firmy jenom proto, že se daná osoba uchází o politickou funkci, by totiž narazilo na „základní lidská práva“. Mohl by totiž být vystaven tlaku prodat firmu pod cenou.

Zdá se mi, že rámec střetu zájmů definovaný článkem 61 je natolik obskurní povahy, že by jeho doslovnou aplikací mohl být a byl ve střetu zájmů prakticky každý politik. Zdálky to vypadá, že je napsán právě tak, aby bylo možné v případě „vyššího zájmu“ obvinit ze střetu zájmu prakticky každého. Ukazuje současně, jak EU prakticky funguje. A nejsmutnější na tomto faktu je to, že na Babiše žalují zejména české „neziskové“ organizace.