Pan Vlk starší položil na Neviditelném psu v článku půvabně nazvaném Žravenky otázku, je-li pro současnou vládu politicky oportunní měnit cokoli na systému stravenek, které jsou zaměstnancům poskytovány za zvýhodněné ceny, systému, na který jsou u nás zaměstnanci v drtivé většině zvyklí a považují ho za takřka nárokové přilepšení ke mzdě.

K článku povstala diskuse, ve které otázka o politické strategii zcela zanikla a změnila se v diskusi o stravenkách jako takových. Padla dokonce otázka, kdo poskytne stravenky důchodcům… Nikdo se nezabýval důvody, které k zavedení systému stravenek vedly, a nikdo si nepoložil otázku, existují-li takové důvody i v současnosti, v úplně jiném společenském systému. Neboť teprve potom, kdy si ozřejmíme odůvodněnost jakéhokoli kroku, můžeme i zvažovat, je-li oportunní. Opačným postupem jen sami sebe opakovaně na nových a nových příkladech ubezpečíme, že žádná změna není příhodná, protože lidé změny nemají rádi.

Pracovně právní předpisy zaručují zaměstnancům po odpracování několika hodin přestávku na jídlo. Pokud by zaměstnanec přestávku nemohl využít k plnohodnotnému stravování a hlavní jídlo musel dlouhodobě odbývat oním pověstným „dvě housky a něco v papíru“, nepochybně by to vedlo k poškození jeho zdraví. Vedle provozů, z nichž zaměstnanci vyjdou na ulici a rychle najdou stravovací zařízení, kde se mohou slušně najíst, jsou jistě i provozy, kde je to nemožné. V takových případech je oprávněný požadavek, aby jim dostupnost plnohodnotné stravy zařídil zaměstnavatel, který jistě nemůže požadovat, aby kvůli jeho potřebám zaměstnanci vedle práce, kterou mají uhrazenu ve mzdě, ohrožovali i své zdraví, které ve skutečnosti zaplatit nelze. V takových – ale jen takových – případech je pak oprávněné, aby náklady na zpřístupnění stravování pro zaměstnance si mohl zaměstnavatel zahrnout do daňově započitatelných nákladů a nemusel z nich odvádět nemocenské a sociální pojištění – fakticky jde o organizační opatření k udržení provozu. V takových – ale jen takových – případech je pak i oprávněné, aby zaměstnanci z toho, co takto zdánlivě obdrží, nemuseli odvádět daň a povinné pojistné, neboť ve skutečnosti nejde o odměnu za práci, ale o kompensaci obtížného uspokojení oprávněných potřeb.

Zákoník práce za minulého režimu uložil zcela vágně zaměstnavatelům „umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování“ – co se tím doopravdy rozumí, bylo odkázáno na ujednání v kolektivních smlouvách, v zásadě se do toho ale vešlo cokoli od poskytnutí přestávky na jídlo až po úhradu jídla samotného.

V těch podivných dobách existoval díky celkové neefektivitě ekonomiky nedostatek pracovních sil a zaměstnavatelé se proto museli podbízet, aby v řadě profesí získali zaměstnance. Navíc existovala i mzdová regulace (dodejme: ve smyslu i horní, nikoli jen dolní hranice mzdy) a mnoho podniků pracně hledalo cestičky, jak lidem zaplatit. Spousta peněz proto k lidem doputovala ne formou mzdy, ale různých pochybných „výhod“. Stravenky k nim neoddělitelně patřily.

V těch podivných dobách, kdy se „poroučelo větru, dešti“, přičemž všichni moc dobře věděli, že poroučení nic nepřinese, bylo ovšem nezbytné řešit „plnění náročných úkolů“ ryze administrativně, neboť skutečně se plnit nedaly. A tak i povinnost „umožnit zaměstnancům stravování“ se nakonec mnohde vyřešila ryze administrativně. Zaměstnancům, kteří nemohli opustit provoz nebo měli do restaurace příliš daleko, podnik, místo toho, aby jim dal uvařit a dovézt skutečný teplý oběd, dal papírky - stravenky. Povinnost postarat se o stravování byla administrativně splněna a zaměstnanci měli část stravenky „zadarmo“, takže nenadávali a jídlo nějak odbyli. Vysoké množství kardiovaskulárních chorob, které jsme z té doby zdědili, pochází – krom jiného - i z těch párků, sekaných a salátků, které mnozí jedli místo oběda.

V těch podivných dobách byly zkrátka stravenky nástrojem k obcházení pracovně právních a mzdových předpisů, a byly o to ohavnější, že usnadňovaly opomíjení oprávněných potřeb zaměstnanců v systému, který se zaklínal „péčí o pracující“. Jako takové měly být hned po roce 1989 zlikvidovány, avšak nebyly.

Dnes pominuly mzdové „stropy“ a umělý nedostatek pracovních sil. I v současnosti by výdaje na zpřístupnění stravování v provozech, kde se zaměstnanci nemohou stravovat ve veřejných stravovacích zařízeních, měly být samozřejmě oproštěny od zátěže daněmi a dalšími odvody, jak na straně zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců. Ovšem jen v případech, kdy je to opravdu odůvodněné reálnými provozními potřebami, a jen v případech, kdy výsledkem je skutečné plnohodnotné stravování.

Dodnes ovšem přetrvává právě ten nešvar minulosti, že místo skutečného stravování dostávají zaměstnanci do rukou jen papírky, tj. kdy jsou jejich oprávněné potřeby řešeny jen administrativně. Údajné poukázky na stravu, lze přitom proměnit takřka za cokoli. Už v podmínkách velmi omezené konkurence za minulého režimu přijímaly stravenky leckteré podniky, které plnohodnotné stravování zákazníkům nepochybně neposkytovaly. V současnosti jsou obchodníci k přijímání stravenek nuceni konkurenčním tlakem už přímo plošně: pokud by je nepřijímali, přišli by o část tržeb. Není nejmenší důvod na něco takového přispívat z veřejných prostředků úlevami na daních a odvodech. Ti, kdo se hlásí k hájení zájmů zaměstnanců, by měli o zrušení státem dotovaného stravenkového alibismu usilovat v prvé řadě.

Tento problematický systém přitom něco stojí. Distribuce a zúčtování stravenek přinášejí náklady na straně zaměstnavatelů i obchodníků, k nákladům systému samozřejmě patří i provize společností, které z distribuce a inkasa stravenek žijí. Z pohledu národohospodářského jde o výdaje ryze balastní, s nimiž není spojena jakákoli tvorba hodnot: jde o pouhou distribuci administrativně vytvořené daňové výhody. Opět: není nejmenší důvod na něco takového přispívat z veřejných prostředků úlevami na daních a odvodech. Čeští lidé milují cokoli, co je „zadarmo“, i kdyby to mělo stát miliardy. Popsané nadbytečné výdaje samozřejmě platíme všichni: ve vyšších cenách výrobků i služeb i ve vyšších daních, z nichž jsou hrazeny veřejné služby. Proč?

To, co činí systém stravenek typickým příkladem reliktu minulosti, je především jeho nemravnost. Namítá-li pan Vlk, že dotknout se tohoto pochybeného systému znamená nahnat hlasy voličů krajnější levici, lze dopovědět, že za to riziko to stojí. Získala-li tato vláda mandát, pak proto, že voliči od ní očekávají racionální reformy. Nechce-li kvůli nim přijít o hlasy voličů, musí je ovšem občanům pečlivě vysvětlovat, což bohužel nečiní. Proto, pokud přijde o přízeň voličů, nestane se tak kvůli necitlivým reformám, ale kvůli naprosto nedostačující komunikaci s občany. Nedostatečně zde ovšem působí i sdělovací prostředky, zejména ty veřejnoprávní, pro něž vedení diskuse o stavu země a o cestách z existujících problémů je závazné, daleko důležitější, než ustavičné omílání trampot pana Čunka či záhad neexistující Aničky.