Sešla se tehdy nesourodá společnost. Začátkem února roku ’90 zaujali v českém parlamentu poslanecká místa kooptovaní poslanci za Občanské fórum. K rutinérům komunistické Národní fronty, srozumitelným ve své defenzivě, přibyli reprezentanti občanské revolty. Trochu happening, trochu rozpaky nás, lidí z ulice, zvykajících si na politické kuloáry, když politika sama ještě neexistovala. Tak se lid ujal zákonodárné moci. S vůlí po změně, ale bez skutečného politicky ostrého programu; nebo snad s příliš mnoha programy a velkou porcí naivity .

Ivan Mašek

Ivan Mašek a jeho druhové patřili k těm, co nebyli zmateni ani na okamžik. Představovali skupinu, vlastně tehdy již politickou stranu, jež měla přesné ponětí o státě, který musí být vybudován. Ale také věděli, že parlamentarismus je v jistém smyslu jen jednou z technik dosazování vládců; že je jen formou, která je nutným opakem právě zhroucené totality, ale že tím věc nekončí. Že skutečným úkolem a smyslem státu je garance svobody a důstojnosti člověka – a občana. A že tedy i každá formálně demokratická forma vlády může při plnění tohoto úkolu selhávat a nakonec se zvrátit ve svůj opak, pokud chybí v politickém provozu hodnoty, které prostě nesmí být brány v pochybnost. Že mimo respekt k ústavním hodnotám jde i o obyčejnou slušnost vůči druhým a úctu k faktům.

Autor této vzpomínky se k Ivanovi a Občanské demokratické alianci rád a s respektem připojil.

Tato východiska Ivan zosobňoval. A od počátku potvrzoval také talent k parlamentarismu, což, vsadím se, rádi potvrdí i jeho političtí soupeři té doby. Byl vůdčí postavou již meziparlamentní frakce demokratické pravice z roku devadesát i diskuse, ústící v přijetí ústavy. Byl nepřehlédnutelnou součástí sněmovního provozu; jeho projevy nepřipomínaly ničím sterilní nudné stranické přednesy z dnešních parlamentních přenosů. Byl ovšem ze své osobnostní podstaty kontroverzní i expresivní, ale banální hrubosti a agresivní klišé byste u něj nenašli.

Sluší se dodat, že Ivan nebyl politickým kolemjdoucím či demokratem poslední hodiny. Patřil mezi signatáře Charty 77 a tehdejší režim mu posloužil svým pojetím lidských práv a občas ho zavíral. Jeho přátelé, Daniel Kroupa a Pavel Bratinka, mluví o jeho statečnosti; já si rád představuji, že ani tehdy nevypadl z role nezlomného ironika.

Jeho parlamentní angažmá skončilo v druhé polovině 90. let; ne ale jeho angažmá politické. Nasazoval se dál, tento homo politicus, za své přesvědčení; nikdy za svou politickou kariéru.

Myslím, že Ivan by mne v téhle chvíli zastavil a vzepřel by se napsanému jako nepatřičné hagiografii. Ano, krom velké a ukázněné inteligence a morální integrity byl Ivan temperamentní a barevnou bytostí. Některé jeho malostranské performance patří do podrobné historie zrodu českého parlamentarismu nové doby. Eduard Bass vložil do úst jedné ze svých sympatických postav přesvědčení: „Pořádnej chlap nezapomíná pro prapor na ženskou a pro ženskou na prapor.“ Zde míněno samozřejmě velmi obrazně.

Ivan Mašek byl mužem plného života, jehož politika byla přirozenou součástí. Ale byl především občanem v původním antickém smyslu; občanská společnost pro něj nepředstavovala naftalínové klišé, ale imperativ a osobní odpovědnost. Byl také přítelem, jehož jste nemohli nemít rádi. Bude nám chybět v obou těchto rolích.

Autor je bývalý vicepremiér a předseda ODA

LN, 10.1.2019