Česká vláda usiluje o to, aby se nynější náčelník českého generálního štábu generál Petr Pavel stal předsedou Vojenského výboru NATO. Obsadil by tak druhý nejvyšší post v celé Alianci a nejvyšší post určený pro „uniformu“. Podle ministra obrany Martina Stropnického má generál Pavel podporu několika členských zemí Aliance a šanci na úspěch přibližně 70 %. Otázkou je, zda tento optimismus odráží reálnou situaci.

Jisté je, že předseda Vojenského výboru NATO zastává mimořádně významnou funkci, neboť má vlastně na starosti implementaci politických rozhodnutí do roviny vojenské strategie. Nyní čeká Alianci náročná doba změn, díky nimž se pomyslné „kyvadlo“ zhoupne částečně zpět od expedičních mírových a protiteroristických misí k původnímu poslání NATO, tj. ke kolektivní obraně. Tento proces ve skutečnosti začal již před několika lety a nynější (velice diplomaticky řečeno) asertivní chování Ruska ho „jen“ urychluje.

Generál Petr Pavel je nepochybně osobou erudovanou a ve vojenských kruzích Aliance se těší velkému respektu. (Snad jediná výtka může směřovat na to, že nemá zkušenosti s plánováním reálných vojenských operací na strategické úrovni, jenže ty nemá v NATO kromě Američanů, Britů a Francouzů téměř nikdo.) Skutečně tedy asi reprezentuje vhodnou osobu pro tento post, ale ani nominace nejlepšího generála na světě nemůže uspět, nemá-li podporu dalších zemí. A právě zde by česká diplomacie mohla nepříjemně narazit.

Důvody jsou přinejmenším dva. Prvním je drastická redukce obranných rozpočtů, z čehož pak logicky vyplývá pokles kapacit Armády ČR. Nedávné přísliby vlády i opozice, že se to změní, sice vzbuzují naděje, zajisté však bude trvat ještě řadu let, než opravdu budeme (opět) schopni plnit všechny svoje spojenecké závazky. Druhým a pravděpodobně ještě větším problémem je však to, že v poslední době znatelně klesla politická důvěra NATO v Česko, resp. v politickou ochotu ČR podílet se na bezpečnostním úsilí Aliance.

Před deseti lety byla Česká republika na Západě vnímána jako malý, ale spolehlivý a ze všech sil se snažící spojenec. To je ale bohužel pryč. Kauzy jako postoj vůči protiraketovému radaru nebo neschválení účasti na zahraničních misích v roce 2008 nás vážně poškodily. A jestliže to někdo svaloval jen na populismus Jiřího Paroubka, pak v uplynulých měsících nejspíše dospěl k závěru, že se s tehdejším úsudkem zmýlil.

Ministr Stropnický nepřímo přirovnal síly NATO k okupačním silám Varšavské smlouvy, což mu premiér Bohuslav Sobotka sice vyčetl, jenže krátce poté sám prohlásil, že ČR nepodporuje zvýšení přítomnosti vojsk NATO v Evropě. Skutečně zvláštní slova v situaci, kdy Poláci nebo pobaltské republiky požadují přesný opak. A generál Petr Pavel by ve své případné funkci měl být tím, kdo by taková opatření pomáhal plánovat.

NATO teď potřebuje prokázat (a zdaleka nejen směrem k Moskvě) především jednotu postojů svých členů v politické i vojenské oblasti. Navrhovat svého (a ještě jednou zdůrazněme, že po odborné stránce velice schopného) generála na pozici, kde by měl realizovat rozhodnutí, která „jeho“ země zpochybňuje, působí dost podivně. České zahraniční a bezpečnostní politice tedy hrozí, že se ocitne ve směšné pozici nespokojené manželky z oné anekdoty, která sice neví, co chce, jenže zkrátka nedá pokoj, dokud to nedostane.