Jak je z médií známo, ministr spravedlnosti dr. Jiří Pospíšil podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2012 kasační stížnost, protože tento soud rozhodl, že se dr. Rampula může vrátit zpět do své funkce.

Kasační stížnost v plném znění má 138 normostránek, a je tedy nemožné se v komentáři zbývat všemi jejími aspekty. Pokusím se proto jen zrekapitulovat její obsah a pak se zaměřím jen na jednu kauzu, v níž vrchní státní zástupce dr. Rampula z mého laického pohledu zřetelně selhal a o níž média ještě důkladně veřejnost neinformovala.

Kasační stížnost je rozdělena do několika oddílů: rekapituluje celý proces původního návrhu a celého procesu odvolání vrchního státního zástupce dr. Rampuly. Návrh byl zdůvodněn nedostatečným usměrněním jeho podřízených, neuposlechnutím příkazu nejvyššího státního zástupce ve věci vyšetřování pronájmu nadzvukových letadel JAS-39 Gripen, neodůvodněnou výměnou dozorového státního zástupce v kauze České pivo, která způsobila změnu kvalifikace, dále nedostatky v doručování a označování právní moci a nerespektování zákonných pravidel pro určení věcné příslušnosti a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Druhá půlka tohoto rozsáhlého textu v rozsahu bezmála 70 normostránek se zabývá důvody podání kasační stížnosti a hned v úvodu stojí, že stěžovatel se neztotožňuje ani s jedním ze zrušujících důvodů uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze a považuje dokonce tyto závěry nejen za nesprávné, ale i za nezákonné.

V tomto komentáři bych se rád soustředil jen na kauzu pronájmu nadzvukových letadel Gripen. Jak z kasační stížnosti vyplývá, nejvyšší státní zástupkyně v rámci kontroly již skončené věci uložila Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby si vyžádal právní pomoc od justičních orgánů ve Švédsku. Jenže jak bylo zjištěno dohledovou prověrkou ze dne 16. prosince 2010, tento závazný pokyn nebyl splněn. Žalobce tak neučinil, protože podle něj nebyl ze strany vrchního státního zastupitelství zjištěn žádný poznatek o existenci důležitých důkazů ve Švédsku. Městský soud však tuto skutečnost nebral v úvahu a šalamounsky konstatoval, že pokud v rozhodnutí správního orgánu nebylo obsaženo hodnocení, proč nedošlo k vyžádání právní pomoci, nelze podle něj dospět k závěru, zda žalobce vážně porušil povinnosti.

Kasační stížnost však připomíná, že požadavek nejvyšší státní zástupkyně byl jednoznačně a bezpodmínečně formulován, a proto ze strany žalobce podle platných zákonů nepřicházelo v úvahu odmítnutí příkazu. Taková opatření jsou podle zákona o státním zastupitelství (ustanovení paragrafu 12d, odstavce 1) bezvýjimečně závazná. Z toho jednoznačně vyplývá, že Vrchní státní zastupitelství v Praze nebylo oprávněno licitovat s Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně o důvodnosti jeho pokynu. Navíc, z pohledu laika, zdůvodnění Městského soudu v tomto případě vyznívá až dětinsky: tento soud vlastně říká, že pokud nezdůvodním, proč jsem něco neučinil, nemůže soud dospět k závěru, že jsem porušil své povinnosti.

Vrchní státní zastupitelství v Praze svou nečinnost zdůvodnilo v dopise ze dne 28. prosince 2010 tím, že z aktuálního stavu prověřování nevyplývá potřeba vyžádat si právní pomoc ze Švédska. Při dalším přezkoumání postupu Vrchního státního zastupitelství ze dne 14. června 2011 byla zjištěna naprostá nezbytnost okamžitého vyžádání právní pomoci a Nejvyšší státní zastupitelství kategoricky odmítlo tvrzení kolegů z Prahy, že taková pomoc není zapotřebí. I tento příkaz Praha odmítla v dopise z 5. srpna 2011. Na to reagovalo Nejvyšší státní zastupitelství v Brně a dne 15. srpna 2011 přikázalo žádost zpracovat, a to nejpozději do 25.září 2011, a jeho kopii zaslat do Brna. Dne 21. září však dorazil do Brna jen koncept žádosti, a proto o pár dní později bylo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze uloženo, aby žádost doplnil. Výsledek: Žádost byla do Švédska poslána až 3. listopadu 2011 a švédská strana neprodleně odpověděla a navrhla koordinační schůzku, která pak byla naplánována na 7. března 2012.

Proto se v kasační stížnosti konstatuje, že z důvodů opakovaného nerespektování závazných pokynů došlo při vyřizování k takřka dvouletému prodlení a zbytečným průtahům, které byly způsobeny nečinností pražského žalobce. Z tohoto poněkud nudného přehledu, za který se posluchačům omlouvám, ale který pro pochopení celé kauzy byl nutný, z mého pohledu i pohledu autorů kasační stížnosti jednoznačně vyplývá závažné porušení povinnosti vedoucího státního zástupce v Praze dr. Rampuly.

Takové jednání musí nutně u každého občana vzbuzovat oprávněné domněnky, že šlo o záměr zamezit vyšetření a řízení protahovat tak dlouho, aby nakonec bylo možné říci, že došlo k zániku trestní odpovědnosti kvůli uplynutí promlčecí doby, a tím by bylo vyšetřování znemožněno.

A vzhledem k tomu, že vyšetřování této kauzy probíhalo ve Švédsku od roku 2007 do roku 2009, o čemž u nás psaly zejména Hospodářské noviny, výmluva dr. Rampuly, že neměl žádné informace o tom, že ve Švédsku existují nějaké poznatky, které by vyšetřování v Praze pomohly, je nepravdivá. Státní zástupce, jak se konstatuje v kasační stížnosti, má zákonnou povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.

O kasační stížnosti bude rozhodovat nyní Nejvyšší správní soud v Brně, kde ministerstvo zastupuje dr. Hana Marvanová, která se specializuje mimo jiné na případy korupce a na vyšetřování velkých podvodů. Ministr spravedlnosti dr. Pospíšil koncem minulého týdne prohlásil, že pokud se mu nepodaří dr. Rampulu odvolat, požádá vedení strany, ať rozhodne o jeho budoucnosti. Po přečtení kasační stížnosti však pochybnosti ministra dr. Pospíšila o možnosti brzkého odvolání dr. Rampuly v člověku vyvolávají pocit, že to je možná ta nejhorší zpráva, kterou jsme mohli v posledních dnech slyšet, protože tím sám pan ministr občanům sděluje, že pochybuje o spravedlivém rozhodování soudů.

Psáno pro HN

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel