JUSTICE: Ministryně otloukánek
Paní ministryně nedomyslela možné důsledky předstoupení před veřejnost se srdcem na dlani, když vyštěbetala Barboře Tachecí okolnosti svého vstupu do KSČ krátce před pádem režimu. Krátce na to se dopustila drobných přešlapů při vysvětlování rozhodnutí jmenovat Jiřího Křivance zpět do úřadu šéfa severočeských žalobců. V posledně zmíněné věci je ovšem daleko závažnější, že zakopla o nastavenou nohu pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který zneužil její nepřipravenosti na potřebu rychle se zorientovat v kalných vodách poměrů ve státním zastupitelství, přesvědčil ji o naléhavosti obsazení volného místa v Ústí n.L. a o bezkonkurenční vhodnosti Jiřího Křivance.
Obvykle se počítá s tím, že každá nová vláda se potřebuje zapracovat, a ponechává se jí 100 dnů hájení, v nichž na ni opozice příliš neútočí. Také slušní novináři bývají v té době shovívaví. Bůhsuď, co navzdory tomu vedlo Václava Moravce, aby si vybral novou ministryni spravedlnosti již za 44 dní od jejího jmenování jako oběť do svého pořadu z 21.června 2009, v němž ji nejdříve sám nevybíravě napadl kvůli výše uvedeným neprozřetelnostem a pak ji přenechal k „doražení“ osvědčené dvojici televizních klaunů, Jiřímu Pospíšilovi a Marii Benešové, moderátorem i Jiřím Pospíšilem devótně oslovované „paní doktorko“, které do sestavy tří sudiček v části pořadu doplnil Vlastimil Rampula. Posledně uvedenému je ale třeba přiznat, že jako jediný z celé trojice se vyjadřoval konzistentně a se střídmostí skutečného profesionála.
Rozhodně netleskám Daniele Kovářové za epizodu vstupu do KSČ a způsob jejího předvedení veřejnosti, nicméně Moravcův útok na ni považuji za nepřístojnost. Fischerova vláda „překabátěnců“ se vyznačuje mimořádnou koncentrací bývalých komunistů, kteří své členství omlouvají potřebami své kariéry, čili pohnutkami obecně vnímanými jako nízké. Vrcholem ostudnosti je účast na vládě dvou absolventů sovětské diplomatické akademie, běžně považované za odnož zlopověstné KGB. To je skvrna na štítě daleko ohavnější než mladická nerozvážnost paní ministryně.
Pro Václava Moravce je příznačné, že „nevypral“ stejným způsobem jako ministryni spravedlnosti také jednoho z nich, ministra zahraničí Jana Kohouta, kterého přivedl do další části pořadu a choval se k němu velmi uctivě. Zřejmě si ho pro jeho minulost neošklivil. Nevadí mu ani minulost Marie Benešové, kterou stále zve do svého pořadu: nebyla sice členkou KSČ, ale 17 let působila jako prokurátorka: řadový člen strany nebyl zdaleka tak pevnou oporou režimu a neohrožoval občanská práva spoluobčanů tolik jako kterýkoli prokurátor.
Daniela Kovářová pozvání do pořadu nepřijala pro nedostatek času. Chápu, že bezprostředně po návratu ze zahraniční pracovní cesty neměla náladu zúčastnit se divadla, jehož účelem bylo ukázat ji jako trapnou osobu, která není na výši nároků svého úřadu. Odmítnutí bylo rozumné: její dosavadní mediální vystoupení opravňují k obavám, že není zatím připravena na střet s tak bezskrupulózními soupeři, jakými jsou Václav Moravec, Jiří Pospíšil a Marie Benešová.
Sebevědomí, s nímž Jiří Pospíšil a Marie Benešová hodnotili její dosavadní kroky a nehotové záměry, mi připadá nepřiměřené jejich kvalitám a profesní minulosti. Oba se tvářili, že by vše dělali lépe a znají správný klíč k řešení problémů resortu. Slušela by jim trocha skromnosti. Nechť si o sobě myslí Marie Benešová cokoli, zůstává skutečností, že se v úřadě neosvědčila a musela odejít. A exministr Jiří Pospíšil může nést hlavu vysoko jen proto, že Václav Moravec nezařadil do pořadu debatu o opodstatněnosti kuloárových pověstí, že ho pád vlády zachránil před odvoláním. Ostatně jeho snaha pasovat se na tvůrce všech úspěchů resortu a spasitele od následků domnělých pochybení jeho předchůdce, zdůrazněná častým opakováním zájmena „já“, je nadnesená. Říká-li např., že „je na politickém rozhodnutí dalších vlád,…zda uvolní peníze na realizaci těchto reforem, které jsem já připravil do zákonné podoby“, dává najevo, že neví nic o tom, že část zákonů převzal již rozpracovanou, ani o práci týmů externích odborníků, kteří „jeho“ zákony napsali.
Debata vedená o novém a zjevně nevhodném jmenování Jiřího Křivance do funkce, z které ho exministr Jiří Pospíšil v únoru nepochybně právem odvolal, byla podpásovým úderem. Prvotní příčinou, proč se paní ministryně do trapné situace dostala, byla právě Pospíšilova pochybení. I když formálně ke Křivancově odvolání nepotřeboval souhlas vrchního státního zástupce, tím, že se o jeho stanovisko nezajímal a nezískal ho na svou stranu, navodil konfliktní situaci. Pro jmenování nového krajského státního zástupce ale je součinnost Vlastimila Rampuly zcela nezbytná. Když Jiří Pospíšil viděl, že ho nezlomí, aby navrhl uchazeče, který by vyhovoval jim oběma, a spíše tušil nebo možná i věděl, že mu bude vnucovat znovujmenování Jiřího Křivance, lehkomyslně ponechal otázku obsazení místa šéfa severočeských žalobců osudu.
Vlastimil Rampula pak využil důvěřivosti nové ministryně, aby poléčil své uražené ego: přesvědčil ji o nezbytnosti urychleného obsazení uvolněného místa v Ústí n.L., nabídl jí Jiřího Křivance jako jedinou možnost, a pomohl jí tak do trapné situace. Nesdílím paranoidní mínění Marie Benešové, že jeho krok je projevem snahy „justiční mafie“ o ovládnutí státního zastupitelství: uražená ješitnost sebevědomého šéfa českých žalobců je dostatečným motivem. Došlo sice k posílení postavení státních zástupců loajálních k Renatě Vesecké, ale to je až následný vedlejší účinek. Komentář Marie Benešové pouze svědčí o tom, že nešťastný zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka zůstává trvalým latentním zdrojem kritiky poměrů ve státním zastupitelství, který se může kdykoli použít k politické agitaci, a měl by být proto konečně dořešen právně čistou cestou,
Jiří Pospíšil a Vlastimil Rampula neměli dostat příležitost, aby Danielu Kovářovou za tuto záležitost v Otázkách VM „propírali“, spíše by se měli paní ministryni pokorně omluvit za navození potíží. Jejich vina je o to větší, že oba se dlouhodobě tváří, jako by neviděli, že od října r. 2005 je neobsazeno místo krajského státního zástupce v Hradci Králové. I když situace v trestním řízení v severních a východních Čechách je odlišná, přece jen nepoměr mezi délkou neobsazení míst a naléhavostí, s jakou bylo obsazeno krátkou dobu neobsazené místo v Ústí n.L., je nehajitelný. Jiří Pospíšil byl ministrem spravedlnosti dost dlouho na to, aby si obsazení státního zastupitelství v Hradci Králové na Vlastimilu Rampulovi vynutil. A vrchní státní zástupce je v úřadě již dost dlouho na to, aby tento oříšek rozlouskl. Neumí-li si s tím poradit, měl by být odvolán a nahrazen někým pružnějším.
V každém případě se paní ministryně znovujmenováním Jiřího Křivance na popud Vlastimila Rampuly dostala do nepříjemného postavení. Kdyby byli oba pánové gentlemani, bez dlouhých řečí by jí pomohli z louže ven nabídkou resignace. Samozřejmě, cítí-li se paní ministryně Vlastimilem Rampulou oklamána, měla by se naučit zacházet s lidmi stejně neomaleně, jako se nakládá s ní: na jeho odvolání bez udání důvodů má stejnou pravomoc, jakou měl Jiří Pospíšil na odvolání Jiřího Křivance.
Další dílčí náměty, jimž se Jiří Pospíšil a Marie Benešová věnovali, měly spíše povahu „vaty“. Problémy vyvolané v justici finanční krizí mohli účastníci debaty pouze vzít na vědomí, neboť na způsob jejich zvládnutí nemají vliv. Pokud se zabývali některými nepropracovanými dílčími návrhy na řešení problémů justice, bylo to vcelku nadbytečné, protože dnes nikdo neví, zda dojde na jejich realizaci. Právě proto ale považuji za nevčasné úvahy Jiřího Pospíšila o možnosti usnadnit zavedení trestu domácího vězení tím, že by část souvisejících nákladů nesli odsouzení. Jednak jsem o tomto záměru slyšel již asi o týden dříve jako o myšlence paní ministryně, ale zejména základním důvodem, proč se zahájení tohoto projektu odsouvá, je nezajištění vhodného dodavatele zařízení pro ostrahu odsouzených ze strany ministerstva za panování Jiřího Pospíšila. I kdyby dnes někdo rozhodl, že si náramky budou platit odsouzení, a odstranil tak finanční překážky jejich zavedení, je na technické a organizační zvládnutí úkolu pozdě.
Zbytečné bylo i mudrování Marie Benešové o nevhodnosti zavedení soudních prázdnin s tím, že by způsobily průtahy v řízení. Kromě toho, že se jedná o nerozpracovanou myšlenku, je třeba jí přiznat racionální jádro: v prázdninovém období stejně k zpomalení řízení dochází, protože se ve větším rozsahu než jindy nedostavují strany řízení a jednání musí být odročována. Náklady, které jsou vynaložené na řízení neuskutečněná kvůli vynucenému odročení, jsou peníze vyhozené z okna. Jinou otázkou ovšem je proveditelnost myšlenky, která má také své záporné stránky.
Vcelku pořad ukázal, že novou ministryni budou zatěžovat nejen běžné „provozní problémy“ resortu a dopady finanční krize, ale i stíny neřešených nešvarů, jež zůstaly po jejím předchůdci. Nedobrá situace uvnitř státního zastupitelství je jedním z nich.
