25.9.2021 | Svátek má Zlata


GLOSY: Kdy budeme normální?

11.9.2012

Přímá volba hlavy státu – jež se poprvé v našich dějinách v lednu 2013 uskuteční – by měla zahájit věcnou diskuzi o ústavních změnách: Jak v desetimilionovém Česku řešit moc zákonodárnou, výkonnou a soudní? Nechat dvě komory parlamentu plus čtrnáct ministerstev plus čtrnáct krajských hejtmanství a vedle toho pro EU dalších osm celků zvaných NUTS(y)? Dvaadvacet let po "sametu 1989" stále máme úřady, jejichž názvy jsou nejen obtížně zapamatovatelné – např. ÚZSVM (= pro zastupování státu ve věcech majetkových), který má po republice několik desítek poboček – ale nedá se slušně odpovědět na prostou otázku, co tam den co den osm hodin dělá ten či onen úředník. Nikdo, žádná vláda s tím nic nedělá.

Když už se tak hloupě před časem "porodily" kraje – jeden má tři okresy, další třináct –, jak za té situace strukturovat policejní a bezpečnostní složky a jejich vazby? Jak řešit státní zastupitelství a soudy? Neredukovat současné okresní, krajské, vrchní, správní, nejvyšší? Jak výstižněji a lépe zajistit jednak nezávislost a jednak propojení orgánů státní moci?

Utekla více než dvě desetiletí od pádu totality, ale většina věcných diskuzí se opakovaně zvrhává v ideologický souboj politických rivalů. Stát se stává na čtyři roky kořistí vítězné strany. Naše vlast se tak změnila v bojiště každého s každým. Nemáme vnějšího nepřítele, tak hrrr jeden na druhého. Úsměvné, jak za té situace drzost našich některých mocných až nejmocnějších drcá o nebesa: beze studu rozdávají rady na všechny světové strany a nevidí, že jsou k smíchu, když vidno, jak se Čech s Čechem nedohodne. Kdy budeme normální?

Kdo nás táhne dolů?

V každé společnosti vždy bylo, je a bude určité procento příživníků, nemakačenků a podvodníků. Boj s nimi je potřebný, ale nekonečný, protože se nedá vyhrát. Mělo by se měřit, zda opatření na jejich odhalování, hlídání a postih nejsou ve výsledku nakonec dražší, než ztráty, které oni "živlové" způsobují. Pánové Drábek a Kalousek by měli být v tomto směru proškoleni. Jimi rozjetá opatření jsou totiž drahá a navíc lidi poctivé nepřiměřeně postihují a obtěžují, ba iritují.

Mám čísla za první pololetí: Bylo provedeno 95 tisíc kontrol na "černé" zaměstnávání lidí – z 98 % bylo vše v pořádku, ze zhruba 80 tisíc kontrol lidí v neschopnosti se pouze v 1,7 % případů zjistily závady. Opakuji: závad jenom 2 % a 1,7 %.

Nechci nad tím mávnout rukou, nelze to tolerovat. Ale co to je oproti těmto skutečnostem: tunel Blanka v Praze místo 26 miliard stál 36 miliard, na odměnách bylo za rok na jednom jediném fondu (životního prostředí) vyplaceno 29 milionů, na Hradě úředníci pánové Jakl a Hájek měli průměrný měsíční příjem přes 100 tisíc korun, extrémně štědře svou sekretářku platil premiér Nečas (prý dře jako kůň), ministr "hlídač úniků" Jaromír Drábek za ním nezaostal v placení svých náměstků. Šéfovi Českých drah se ročně vyplatí 15 milionů, jeho náměstkům 12 milionů, o případu pražského DP cvrlikají vrabci… Mnohé české fabriky šly do kytek, ale jejich "schopní" manažeři zázračně zbohatli, mnozí všehoschopní takypodnikatelé se nám smějí z daňových rájů (už 13 tisíc firem je tam převedeno), nárůst dolarových milionářů loni u nás 29%. atd.

Proč to píšu? Protože ti různí nemakačenkové a vyčůránkové ani ve svém součtu nepůsobí zemi takovou škodu jako jeden Krejčíř, jeden Kožený, jeden Pitr, jeden Novák, jeden Gross, jeden Řebíček… a možná i nejeden český ministr.

Čemu nelze tleskat

Už to zase začalo: kandidáti všech možných stran obcházejí svoje obvody a nabízejí se ke zvolení. Opakují jako kolovrátek fráze z kampaní minulých i předminulých a tradičně se vyhýbají problémům skutečným, které lidí straší a trápí, nedají spát. Neodpoví, proč například u nás nemá práci půl milionu mladých, zdravých a silných lidí a vláda zároveň nutí staré, nemocné, slabé a unavené pracovat déle a déle. Nevysvětlí, proč se drakonická úsporná opatření dělají se zdůvodněním, že je to nezbytné a nutné, aby bylo i po roce 2050 na důchody. Nechápou, že nelze věřit v takovou láskyplnou starost o příští důchodce někomu, kdo současné důchodce hází přes palubu. Nezdůvodní, proč má vláda boj s korupcí dennodenně na jazyku, ale majetková přiznání pro nejbohatší (např. s majetkem nad 20 milionů) odmítá zakotvit do zákona, jak je to běžné v demokratickém světě. A osvědčené, účinné.

Lékařů máme v parlamentu fůru a směřují tam další a další. Zastupují silnou a vlivnou profesní skupinu, jež svoje zájmy umí hájit důrazně a úspěšně. Proč lékaři nedovedou či nechtějí sáhnout na výrobce léků, na jejich distributory, na zdravotní pojišťovny – kde se tolik korun zakutálí nejen do akce IZIP –, reagovat na všechny ty poplatky, doplatky a úplatky? Proč u nás na náměstích musí protestovat proti vládním krokům invalidé, nemocní a staří lidé, místo aby za ně zvedli hlas ti, kteří je nejlépe znají ze svých ordinací – lékaři? I pro ně platí, že bližší košile než kabát? V případě lékařů to je dvojnásob smutné. Tomu nelze tleskat.

Hrrr na zlý Brusel

Co svět světem stojí, potřeboval člověk obývající českou kotlinu vnějšího nepřítele, aby se sjednotil, držel pohromadě a nevybil se navzájem. Potřeboval zároveň i mocného spojence, ke kterému měl vztah oscilující mezi tichým respektem a vřelou láskou. Obé garantovalo samu naši existenci, která nebyla samozřejmá, proto se pružnost a přizpůsobivost téměř stala synonymem českosti.

Pokorně jsme na 300 let přijali Vídeň, poté na pár let Berlín a po něm na 40 let Moskvu. Často jsme byli papežtější než papež a kývali, ba tleskali dřív, než velký bratr promluvil. Novým poměrům jsme pokaždé operativně přizpůsobovali názvy ulic, náměstí a nábřeží, nové době jsme šli vstříc bouráním pomníků starých a budováním nových, případně obnovou a kříšením staronových. Slávy při těch aktech bylo pokaždé dost: průvody, tanec, zpěv, buřty i pivo.

Přežili jsme dobu, kdy Evropou táhla vojska švédská, francouzská, pruská, ruská…, čili krev tekla proudem a vršily se hroby, kdy setkání dvou evropských potentátů vždy znamenalo bič na třetího, kdy setkání tří hlav států rovnalo se kout pikle na jiné tři…

Až po 2.světové válce svitlo na jinou kvalitu, když skupina zemí založila spolek, který se přes půl století vyvíjel a vyústil v Evropskou unii, stručně řečeno Brusel. Jindy pokorní Češi zvedli hlavy a – protože se to beztrestně může – hrrr na něj. V předních řadách bojovníků proti "Bruselu", za národní suverenitu a české zájmy se objevují i nejvlivnější z vlivných, často i ti, kteří v dobách minulých vždy drželi ústa a krok, ba i tu Moskvu měli na věčné časy. Teď objevili nepřítele, jenž je volně k mání, jenž je jako viník čehokoli po ruce kdykoli, díky němuž mají na všechno alibi, kterým smyjí všechny svoje hříchy – my ne, to "oni". Za Brusel se schová i vlastní neschopnost, naše domácí byrokracie centrální, krajská, obecní. Jak pohodlné!

Mnoho našich občanů na ono "tytyty" směrem k Bruselu rádo slyší, takže v české kotlině najdeš dříve jehlu v kupce sena, než nějakého toho českého prevíta, který tam či onde porušuje zákon, lže, krade, podvádí, korumpuje. Už i za to může Brusel?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.