U dvou z těch tří na tom není nic divného, u čtyřicátníka Hamáčka je to ale na pováženou, nedoslýchavost a neochota přijímat nové informace se objevují spíše u starších lidí. Jako by se pořád nemohl smířit s tím, že vláda v současném složení pokračovat nemůže, jako by si myslel, že oddalováním může zabránit jejímu rozpadu.

Hamáček - jako kapitán Achab - dlouhodobě podléhá pravidlu, které si dovolím neskromně pojmenovat první Fialův teorém: Čím horší byla předchozí rozhodnutí, tím větší je pravděpodobnost, že všechna další přijatá rozhodnutí budou taky špatná.

Důvodem konce této vlády by ovšem neměla být ani přítomnost Zemanovy známé Benešové ve vládě, ani Zemanův krtek mezi ministry, ani nabídka demise ministryně Maláčové a surogátního ministra Petříčka, ba dokonce ani Babišův konflikt s justicí. Důvodem odstoupení Babišovy vlády by mělo být, že se za dobu jejího působení nijak nezlepšilo fungování státní správy, což byl skutečný smysl Babišova předvolebního sloganu ‚řídit stát jako firmu‘. Opak je pravdou. A tak mi Babišova vláda může posloužit jako příklad mého druhého teorému, který - na rozdíl od prvého, který má obecnou platnost - platí jen pro lidskou společnost: Ti, kteří mají k prosazení a zavedení změn nejlepší předpoklady, k nim mají nejmenší motivaci. A naopak.

Smysl fungování vlády by ovšem měl být jiný než sloužit jako příklad v mém textu.