"Jsme svědky duševního onemocnění Tony Blaira? " zeptal se 29. března 2003 komentátor The Times a dodal: "Blair je jeden z mála politiků, kteří nikdy nelhali, neboť jeho víra ve všechno, co říká... je absolutní... Problém tkví v tom, že je to člověk, který ve skutečnosti neví, kým je." A totéž se může stát i hercům. Obě profese jsou totiž spojené s dobrovolným přijetím rolí, které jim napíše někdo jiný. A v tom může spočívat past na jejich osobnosti. Ovlivní-li role diváka natolik, že přezáří jejich mozek, vkládají do politika hesla, která byla na jeho billboardech, nebo postoje a myšlenky, které říkal herec na plátně, či ta, která mu jenom sami přisuzují. Z toho je snadné se pomátnout, protože najednou se jak k politikům, tak k hercům, začnou lidé chovat ne jako k sobě rovnému, ale jako k idolu, kterého obě profese jenom ztvárňují. Pokud si k tomu představitelé obou profesí neudrží ironický odstup, začnou si myslet, že se musí jinak chovat, že stojí nad ostatními a jsou směšní: lidé často v televizi vidí v přímém přenosu, že jak politici, tak herci ztrácejí sami sebe, jak už neví, kým a čím jsou. Karikují sami sebe.

Psychologové dodávají, že za to může i to, že jak na billboardech, tak na plátně, jsou tyto figury v nadživotní velikosti. Rozdíl je snad jen v tom, že politici jsou vždy vyretušovaní a mají tvářičky jako dětské prdelky, zatímco u herců na plátně, pokud vystupují v civilních rolích, můžeme vidět každou deformaci a vrásku.

Velcí herci se tomuto zvětšení a zbožštění dokáží ubránit, jak rád popisuje Miloš Forman a dokládá to příhodou z natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdě. Tehdy se při zkouškách záběrů v blázinci k Louise Fletcherové začali ostatní herci chovat jako k Velké sestře, kterou hrála a bylo vidět, že ji nenávidí. Ona, aby tu pózu rozbila, aby se scéna dala přirozeně natočit, protože herci hráli blázny a neměli mít z ní přehnaný respekt, si rozepla zničehonic plášť, zůstala před nimi stát ve spodním prádle a zvolala na ně: Já jsem člověk jako vy!

Politik podobného gesta není schopný, protože chápe sebe sama coby model pro druhé lidi, stejně jako špatný herec. A to je zřejmě právě to, proč diváci špatnému herci nevěří a co lidi frustruje a nutí je instinktivně k tomu, že se k politice obracejí zády.

A tak to bylo i s Tony Blairem, když v případě útoku na Irák jeho argumentace začala postrádat logiku. Noviny o něm napsali: "Má schopnost hodnou šílence přesvědčit sám sebe, že ten, kdo s ním nesouhlasí, je protivník." Záměna soupeře za protivníka v politice je stejně nebezpečná, jako když herec, který hraje krále, uvěří, že je králem i na ulici. V obou případech se jedná o sebeklam heroického stupně. Naštěstí, říkají lékaři, cena člověka a jeho hodnota je v tom, zač stojí: Není tedy naprostá, nýbrž závisí na potřebě a úsudku druhých, proto musel Blair 27. června 2007 na svou funkci rezignovat.