Začínáme další týden od operace, Nora je bez svého septického aseptického chalátu. Je v rekonvalescenci. Nabádám ji:

"Jsi po operaci. Znamená to, že se musíš šetřit. Nepřekračuj rychlost 40 km za hodinu, délku skoku omez na dva metry, pokud jde o bojové motýly, nech jim volný průlet."

"Ano, spolehni se," štěkne Nora, odpálí padesátkou směrem k poli, přeskočí třímetrový příkop a pustí se do nerovného zápasu s letkou tří otrlých bojových motýlů.

Různé příhody

Jdeme s Norou, ona odběhne od cesty a na cosi doráží. Nejdřív mě napadlo, že je to myš, onehdy jednu chytila. Dívám se pozorněji, koukám, že je to nějaký list, mělo to podzimní barvu. Onehdy jsem se vracel autem domů, zvedl se prudký vítr a z lesa se linula chumelenice žlutých a hnědých listů. Napadlo mě, že je to jeden z nich a nějak vyvolal nelibost naší Nory. Od psa se nedá žádat, aby miloval každý list spadlý na zem.

Jenže on to nebyl list, byla to veverka. Seděla na úpatí stromu a civěla na psa a pes civěl na ni. Civění jsem přerušil a veverka vylezla na strom. Od té chvíle svět zase šel správným směrem: veverka na stromě, pes pod stromem, tak to má být.

Dnešní ranní příhoda má daleko k neobyčejnosti. Leda to, že po hodině a půl procházky jsme došli na Myší louku, kde se ukázalo, že Nora je naprosto nevyběhaná a potřebuje pohyb. Házel jsem jí tedy Huhuláka. Výsledek?

Nora nadále nevyběhaná, já dokonale vyházený.

Jsem na Photokině

Photokina je výstava fotografické techniky, dnes, kdy Evropa už nemá prakticky žádný význam, se zpečuju napsat, že nejvýznamnější na světě. Nicméně význam má a je tu smršť novinek, v naší fotografické komunitě významných a věru, že vás jimi nebudu otravovat.

Jedu taxíkem a taxikář zavádí hovor, co že jako a že co. Tak říkám, že jsem na Photokině.

On na to, že loni taky jezdil na Photokině a že jezdil pro výstaviště a že to bylo rito. Já mu oponoval, že to není možné, aby to bylo loni, protože Photokina je jednou za dva roky.

Dialog nabýval na drsnosti. Taxikáře zjevně dožralo, že se na něho vytahuje blbeček odněkud z východu, a já přece jen nechtěl ustoupit, když už jednou, konečně, za tak dlouhou dobu, v dialogu mám pravdu. Nestává se mi to často.

Dost možná, že bych nakonec skončil někde v Rýnu. Zastavil u severního vchodu, kde je presscentrum.

"Za rok na shledanou," rozloučil jsem se s ním. V soupisu dobrých skutků mám o čárku víc.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena