Včera jsem vzal holky na procházku za Okrouhlo. To je naše sousední vesnice, je tam kilometr dlouhá polní cesta k lesu, pak se jde podél lesa zase kilometr a třetí kiláček vede lesem zpátky k autu. Holky se vyběhají a já je mám pořád na očích, drobátko nám zvlčily za tu dobu, co jsme byli pryč.

No a hned na začátku procházky se k nám přidal tuláček. Pejsek barevně příhodný, taky v podstatě bílý, tmavě flekatý, veselý, běžel by s námi k lesu. Nora by nebyla proti, zato Gari zasáhla.

“Ty di pryč, tebe tu nechceme, grrr...“
Byl bych se ho zastal, ale já do toho nemám co mluvit. Jsem jen přídavný člen smečky a mám být rád, že mě vezmou s sebou.

Vycházka

Ráno teď chodíme na okruh – nejdřív přes pole k lesu a pak obloukem zpátky, vše na okraji sousedního Okrouhla. Cesta přes pole má mnohé výhody, hlavně, že vidím do dálky. Takže jsme viděl do dálky, že někdo jede na kole a má psa.
Tož jsem přivolal psíky.

Jdeme dál a vidím, že z lesa... Je to možný? Vybíhají čtyři psi a vlečou vozík a na něm paní! Nějaké psí spřežení!
Tož jsem přivolal psíky. Pokračovali jsme lesem a na úzké lesní cestě...
Ano, jela paní na koloběžce a vlekli ji dva psi.

Veškerá setkání dopadla bez úhony fyzické i duševní a to je na celé té příhodě nejvíce hodné podivu.

V mlze

Včera byla pořádná mlha – zřejmě všude, jenže když je mlha všude, u nás ve Zvoli je tuplovaná. Bylo vidět tak na sto metrů. No a pejskové jsou převážně bílí. Čekal jsem tedy adrenalinovou zábavu.

Žádná nebyla. Chci mít pejsky na očích, ale i oni chtějí mít na očích mě! Takže se pohybovali v kruhu o stometrovém poloměru a byli vidět jako těkavé skvrnky, černé a hnědé, Nora a Gari. Dnes mlha není a poloměr se zvětší. Ale taky mě budou chtít vidět.
Co kdybych se jim zaběhl?

Prší

Nejdřív mlha, potom déšť a dneska je to náledí. Pes aby se z toho poštěkal. Už dlouho se nestalo, že se pejskové hnali k autu a posedávali u dveří a koukali po mně, kdy už se doplazím a otevřu jim, aby se mohli uvelebit pěkně v teplíčku a suchu. Jakpak to budeme řešit dnes?
Musím se podívat v garáži, jestli se tam někde nepovalují psí brusle.

Jenom jsme přihlíželi

Vezli jsem Gari a Noru na naše procházkové pole za Okrouhlem a cestou jsme se zastavili u kontejnerů na tříděný odpad. Takže jsme byli svědky, opakuji svědky, nikoli účastníky pidiscénky:

Šla paní a měla v náručí pejska. To je takový ten druh péče o psa, pes budiž přenášen, aby se neumazal, neunavil a já nevím co ještě ne-u. Dvojice vzbudila pozornost jiného pejska, mrňavého, chlupatého, přísného. Začal dorážet a štěkat. Paní uvolnila vodítko a začala po útočníkovi šlehat, čekal jsme, kdy toho svého pejska upustí. Šlehání útočníka ještě víc rozhněvalo.

Takže jsme raději odjeli. Konflikty tohoto druhu nebývají krátké a nekončívají dobře. Odjeli jsme a všichni tři jsme měli nad hlavou svatozář – v tomhle nejedeme, tomuhle odjíždíme!