Nora coby pečeť

Ráno bývají mlhy. Líbí se mi fotit je mobilem – mám ho ustavičně u sebe a to je základ fotografického úspěchu. Přesvědčil jsem se, že když se to pak vytiskne na pohlednicové formáty, vypadá to velmi dobře.

Ovšem na každé fotce mám taky Noru. Její schopnost vlézt do záběru je absolutní. Ona toho už moc nenaběhá a spíš se šourá za mnou, ale vždycky vystihne, že je scéna jaksi fotografovatelná – a šup, je v záběru. No a co? Vždyť nevadí.
Mně určitě ne. Vám doufám taky ne.

Nebyla to smůla?
Odpoledne jsme vyšli z domu a dorazili na roh ulice, když začalo pršet. Smůla. Máme se snad vrátit? Když to vezmu kolem a kolem, když uvážím, že chodím s pejsky určitě dvakrát denně, leckdy třikrát a výjimečně jen jednou (střídáme se s Ljubou), je až kupodivu, jak zřídka kdy jsme zmokli. Ostatně i ten dnešní den byl jen mírný, nešlo o žádný slejvák.

Suchý nás ale nedostali, to tedy opravdu ne. Žádné námitky ze stran pejsků nebyly. Déšť to je otrava. Ale sušení ručníkem froťákem, to je blaženost. Z frotýrování se radujeme. Život je teď. Teď je radost.

Takže žádná smůla. Štěstí. Bez deště by nebylo frotýrování.

Smůla je tu

Norinka je na tom nějak špatně, asi si něco zase udělala se zádíčkama a špatně chodí. Snad se to vstřebá. Musíme na ni opatrně.

Eine simulanten Bande

Výrok se týká Čechů za časů Švejkových, avšak hodí se i na Noru a Garinu. Tedy…

Nora fakt měla bouli u lopatky a šmajdala, ale v průběhu dne ji to přešlo. Je jasné, že už se na dlouhé výpravy necítí a musí se na ni s rozumem. Zato padouch Garina má síly a rozumu až moc.

Když večer vydám povel „vyčurat a spát“, všelijak se vykrucuje a markýruje, že čurá a přitom VŮBEC nečurá a musím na ni být přísný. Dneska na mě zkusila dělat chromajzla, šla po třech a myslela, že se ustrnu, že chromajzlové NEMUSÍ čurat! Na mě si nepřijde. Spustil jsem zostra, vyčurala se a pak běžela zpátky, samozřejmě PO ČTYŘECH, s obratností fretky. Bestie jedna mrňavá, mazaná!