Nevím, kdy je srnční říje ocifiálně, ale fakticky ji máme za barákem. Ve tři ráno nějaký srnčí pán začal řvát jak pominutý a probudil Iris. Místo, aby nás tahala z postele, abychom jí otevřeli, že ho potřebuje zakousnout, propadla panice a začala jančit.
Čímž jen potvrdila, co si myslím už dávno. Někdo by měl naučit srnce a srnky něčemu jako judo nebo box. V první fázi by jejich kopance mohly do patřičných mezích poslat neukázněné psy a později, až by se naučili lézt na vysuté střílny, by se mohli pustit do vrahů zvířat ozbrojených puškami.

Jedno i druhé je v nedohlednu. V nedohlednu je i ten halama srnec, zato byl v doslechu, až do pěti do rána. Doufám, že se vyřval a že nás nečeká další chlácholení toho směšného tvora, který má v papírech, že je to pes lovecký.
Zatím ale to vypadá tak, že se Iris rozhodla chodit na procházku jen do míst, kam srnci nepřicházejí. Odpoledne jsem ji směrem k lesu nedostal, mířila k silnici a ke stožárum vysokého napětí. Tak končí poezie vesnické idyly - zrušil ji jeden řvoucí srnec.

Bylo to o fous
Řidičák mám od sedmnácti, jezdím legálně šestačtyřicet let, ve skutečnosti o dva ročky déle, a nikdy jsem se nenaboural. No a vida, málem se to stalo. Podotýkám, že si nedělám žádné iluze o absolutní imunitě vůči bouračce. Při nejlepší vůli a největší opatrnosti se může stát nehoda. Jde o to, dostat pravděpodobnost na nejmenší možnou míru, a o to se vcelku úspěšně snažím skoro půl století.
No a v úterý se mi to málem nepovedlo.
Jel jsem ze Zvole dolů do Vraného po mizerné klikaté úzké silnici. Drobně pršelo. Řídil jsem náš busík, to je obytný skříňáček Volkswagen. Jel jsem tak čtyřicet, padesát. Za mnou se vyloupl chlapík v peugeotu čili pažoutu. Předjíždět se tam moc nedá, jen na jedné svážné rovince před prudkou levotočivou zatáčkou. Takže, když jsem vjel na tu rovinku, dal jsem blinkr doprava, abych dal pažoutovi znamení, aby mě předjel.
Pažout to udělal, způsobně poděkoval bliknutím varovných světel, a pokračoval v cestě. No a v následující vteřině z té levotočivé zatáčky, tedy zdola, vyjelo auto. Nic se nedělo, jelo pomalu, po své straně. Silnice je tam úzká, ale auta se vedle sebe bez problému vejdou. Auto v protisměru vyjelo ze zatáčky, čili ta zatáčka byla volná. Jenže ten chlapík v pažoutu se lekl, šlápnul na brzdu a zastavil.
Jo, tak to bylo bržděního, když jsem pochopil, že jenom nepřibrzdil, že dokonce stojí. To víte, ten skříňáček váží patnáct metráků a bylo to z kopce a na mokru. Tak si to sunu na stojícího pažouta a říkám si, to bude bum, sbohem busíku, sbohem výlety, sbohem přespávání v kempech. No, naštěstí jsem jel fakt pomalu, takže jsem to nakonec ubrzdil, ale orosený jsem z toho doteď.
Poučení žádné, krom toho, že se někteří lidé dokáží zachovat naprosto nepředvídatelně. Byla to situace, jaká se mi nestala nikdy za těch skoro padesát let a jistě půl miliónu najetých kilometrů. Doufám, že už nikdy nestane.
Jen to bych dodal, že ta Yossarianova zásada z Hellerovy Hlavy XXII "všichni mě chtějí zabít" platí absolutně.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena