Zmínil jsem se na těchto stránkách už párkrát o tom, jaké to bylo, když jsem počátkem září 1962 byl povolán na vojnu do uměleckého souboru sídlícího v Praze na Pohořelci. Ocitl jsem se náhle v prostředí na jednu stranu plném vojenské všednosti a, neváhám říci, hlouposti, na druhou stranu ale plném kulturních a intelektuálních podnětů, které nemohly neovlivnit mysl nezkušeného devatenáctiletého brance. Naprostá většina mých kolegů byla totiž v průměru tak o pět let starších, což se v takovémto věku opravdu pozná. Nejvíc z nich bylo muzikantů; ti typicky měli za sebou konzervatoř a často i několik dalších let studia na hudební akademii. Herci na tom byli podobně. Zvláštní kategorii tvořilo několik hudebních vzdělanců, kteří byli vystudovanými skladateli, dirigenty atp. Ti zpravidla bývají dobrými pianisty a vojenští páni je proto užívali jako korepetitory, kteří s námi zpěváky procvičovali nová čísla do programu.

Jedním z nich byl Petr Skoumal. Syn známého literárního kritika a překladatele Aloyse Skoumala. Petr studoval dirigování nejprve na pražské konzervatoři, později na brněnské JAMU. Potom už přišla vojna, jako pro všechny z nás, kteří jsme nemohli před odvodovou komisí přesvědčivě dokázat, že nám chybí končetina či že nedovedeme počítat do dvou.

Petr Skoumal

Už tehdy bylo znát, že Petrův talent sahá mnohem dál než jen k dirigování či hraní na klavír. Skládal už tehdy písničky, jak melodie, tak i texty, a občas nám některou zazpíval, aby si ji na nás vyzkoušel. Když se právě nelopotil se zpěváky, tíhl ale k herecké skupině. K té v našem souboru patřili m.j. “tři Jirkové” - Hrzán, Kodet a Zahajský -, kteří se po vojně všichni stali členy kádru rodícího se pražského Činoherního klubu. Tam zakotvil také Petr Skoumal brzy po odchodu do civilu, jako hudební dramaturg a režisér. Tam si také udělal jméno, zejména ve spolupráci s Janem Vodňanským.

S tím režírováním začínal ale už také na vojně. Zde sahám hluboko do paměti, takže opravdu nemohu zaručit, že vše, co uvedu, je správné. Myslím, že to bylo ve spolupráci se Zdeňkem Hedvábným, později (až do dob “normalizace”) dramaturgem Národního divadla, který s námi také “válčil”, dali tito dva dohromady dramatizaci knihy Karl-Ludwiga Opitze, východoněmeckého autora, který satirou, ostentativně mířenou na západoněmeckou armádu, parodoval veškerou vojenskou kulturu. Ve hře nebo spíše v pásmu byly písničky a pantomima, přitom ale vystupoval jen jediný herec recitující dopisy, které píše nedávno rekrutovaný voják své milé, rodině i jiným lidem. V nich se zpočátku ukazuje jako “vymytý mozek”, když ale přijde při nehodě o nohy a má potom potíže s vojenským úředním šimlem, začne pomalu prohlédat. Celá věc musela ovšem být skloubena tak, aby prošla cenzurou armády za dob socialismu, která na počátku 60. let začínala už sice poněkud dřímat, přesto ale budila respekt, zejména po Kubánské krizi, která se dostavila jen necelé dva měsíce poté, co jsme narukovali. Samotný náčelník souboru, podplukovník a pochopitelně veliký soudruh, shlédl zkoušku celého pásma, které bylo určeno pro pozdější výjezdy do menších posádkových měst a táborů. Kladl nám účinkujícím na srdce, abychom si vždy uvědomovali, “z kterého břehu střílíme”. Při následné zkoušce zopakoval v jisté chvíli režisér Petr Skoumal tato slova, ale s takovým ironickým podtextem, jaký mne nenechal na pochybách o tom, z kterého břehu střílí on.

Po odchodu z tehdejšího Československa o několik let později, jsem své bývalé spolubojovníky neztratil úplně z dohledu a občas se ke mně donesly nějaké střípky, z nichž jsem si mohl složit dohromady, jaké asi měli kariéry i na jaké potíže při tom narazili. Kodet, Hrzán, Zahajský a Hedvábný už mezi námi po nějaký čas nejsou. Dnes mne stihla smutná zpráva o tom, že Petr Skoumal také opustil toto pozemské jeviště. Čest jeho památce! Vážil jsem si ho velice ─ jako vynikajícího umělce a hlavně: jako čestného a rovného člověka.

Autorovy memoáry:
http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky:
http://www.voyenkoreis.com