"Příjezd šaška do města udělá pro zdraví lidí víc, než karavana naložená léky." (Arabské přísloví citované malířem NEPRAKTOU)

Co předcházelo éře počítačových her, kterým holduje třeba i můj syn Filip (12)?

Samo sebou, že éra her stolních.

Stolní hra Dlouhý, Široký a Bystrozraký

V sedmdesátých letech jsem tím pádem s mladší sestrou hrával i Smolíčka pacholíčka a Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Obě hry nakreslil Jiří Winter-Neprakta a zvlášť tu druhou jsem měl neuvěřitelně rád. A pořád mám, a když jsem ještě vytvářel vlastní stolní hry, po kterých by také šlo cestovat figurkami, často jsem napodoboval vědomě i nevědomě právě tuhle.

Mezi pohádkovými bytostmi na pestrém plánu se v různých pózách vyskytuje i jedna princezna, která je samotnou esencí Nepraktovy ženy. Tedy ženy vůbec.

Je, řekl bych, současně kotětem i zralá a obsažena jest - i obtažena - typicky winterovskou linkou. Přesto působí až krajně živě, je absolutní, křehká, reálně dýchající, je kouzlem i kamarádkou a zdá se být dobrodružkou i zajatkyní, kterou záhodno osvobodit ze všech pastí na herní plán nakreslených. Je to princezna Jorika, a ačkoli jsem tenkrát po holkách ještě moc nekoukal (když mi bylo deset), tu hru jsme s o dva roky mladší Evou opakovaně prožívali a notoricky hrávali - a magie přímo plála.

Tak silná magie, až jsem se do princezny Joriky fakticky zamiloval, už tenkrát jako kluk, a když jsem pak vždycky večer poslušně ležel v posteli a měl za úkol (daný mi rodiči) usnout v šeru pokoje, snil jsem v rámci "hraní divadla" (vymýšlel jsem si totiž nekonečné příběhy) o Nepraktově Jorice, až mi automaticky splynula se zvláštní Hapkovou a Rytířovou skladbou té doby Píseň pro Joriku (dokončena 27. listopadu 1970 a na singlu vyšla rok poté). Hra je nakreslená mistrně, a já snil i proto o Jorice jako o nějaké své přítelkyni (slovo tehdy ještě znamenalo kamarádku), ale nepochybně šlo o lásku erotickou. Trochu, jak by vysvětlil každý psycholog, a nejen Sigmund Freud.

Sám to ale vysvětlit taky umím: Neprakta byl génius. Letos, bohužel, zemřel, je to pár týdnů.

Odešel, a tak hořící oči kreslíře nemá snad už tady v české kotlině nikdo, a každou (nejen ženskou) křivku Král Kreslířů vystihl pokaždé natolik precizně, až uhranula i dítě. Co tím chci říct?

Že Mistra Nepraktu kladu i třeba ještě před Káju Saudka, který dál a dál neboze leží v jisté pražské nemocnici živ - a zůstává dozajista moc a moc dobrým kreslířem, všechna čest, a jím vytvořené či zachycené erotické objekty jsou určitě krajně přitažlivé, ale dítě okouzlí méně než Neprakta.

A Winter děti skutečně okouzloval - a jak řečeno, vlastně děti od jednoho do sta let. Už se narodil s talentem od Boha, tomu talentu nedal zhynout a k tomu došlo už před válkou, ale taky během ní, kdy se dá o Jiřím Winterovi říci i to, že byl drcený jako hrozen. Skoro celou rodinu mu vyvraždili, sám unikl naprostým zázrakem a podruhé narodil: do května i dalších měsíců, let. Kresebně se jen rozvíjel, nikdy neochabl a měl život raději o tu smrt za zády. Umocňoval studiem talent, zajímal ho celý svět, miloval zoologickou zahradu i exponáty Národního muzea, studoval přírodní vědy na Přírodovědecké fakultě, ale nechal toho a všechno - jaksi - zmohl intenzivní prací. Chcete-li: workoholismem.

I dík tomu se dostal do Guinessovy knihy rekordů a není u nás možná i dnes známějšího symbolu pro kreslíře, než je slovo Neprakta, které, pravda (nezapomínejme), zahrnovalo původně i scenáristu Bedřicha Kopecného.

Z poslední Nepraktovy výstavy

Na podobných skutečnostech se stěží co změní i po letošním 30. říjnu, kdy zemřel v osmdesáti sedmi letech, a nevím, zda zmizí každoroční nepraktovské kalendáře, ale desetitisíce typických kreseb tady zůstanou, dočkají se dalších a dalších výstav a... A...

Zase tolik výstav ostatně Neprakta v posledních letech už nezažil. Osobně vzpomínám hlavně na dvě výstavy, a to včetně letošní tachovské, kterou jsem navštívil s literátem a písničkářem Vladimírem Babničem i s kreslířovou manželkou paní Danielou. Má pradávná stolní hra dle pohádky (hlavně Erbenovy) sice v expozici chyběla, ale pochopitelně jsem ji do Tachova přivezl. V autě jsme ji nezapomněli. Hru jsem předvedl a všechno vysvětlil, ale nebylo to, myslím, úplně potřeba, protože velké obrazy v rámech (další a jedinou stálou expozici najdete ve Spáleném Poříčí u Plzně) hovořily minimálně se stejnou mocí, kadencí a naprosto ne s někdy dnes vídanou dekadencí.

Jak jsem tam ale stál u náměstí a mluvil a rozhlížel se, pojednou jsem si uvědomil, že asi máme přece jen každý svého Nepraktu, tedy kromě řady nejmladších. Ale vsadím veškeré Mistrovy sebrané kresby (víc jich, pravda, schraňuje pan Kopecký), že taky tito mladiství a neznalí dospějí a Mistra najdou zpětně. Určitě se to stane a Nepraktu potká ještě hodně návratů. Zatím nejsou třeba. Zemřel, ale jako by stále maloval tady, a odešel až po svém kamarádu Švandrlíkovi (který byl mladší), taky s ním ale zůstane navěky svázaný.

***

"Renčín je víc filozof," říkal Neprakta velmi dobromyslně a přejeme tomuto Mistru několika známých figurek metál, který mu letos předal Václav Klaus, jenže ho možná měl ještě v poslední chvíli převzít spíš Winter-Neprakta.

Nevím. Ani on se přece nezaprodal, ani Neprakta politické vtipy nekreslil a zakazovaný jako Renčín sice nikdy nebyl, to by ale ani snad nešlo. V Renčínovi president každopádně odměnil spíš literáta, zatímco v Nepraktovi neodměnil symbol epochy, kterou si dotyčný nevybral, asi jako si ji nevybral ani Otakar Vávra, tímtéž presidentem již dříve odměněný.

***

Neprakta bývá dodnes, pravda, ztotožňován s (komunistickým) Dikobrazem a s kresleným humorem, byl však i velmistrem kreslených seriálů, jak to předloni rozebral ve svém článku právě sběratel Jaroslav Kopecký (Jak jsem chtěl dělat komiksy ve sborníku Aargh!). Neznámějším tímto Winterovým a také Švandrlíkovým komiksem byli Sek a Zula, přičemž třísvazkového souborného vydání se Neprakta ještě dožil. Naštěstí aniž zjistil, že jde o vydání pokažené a že jsou tu některé díly seriálu dvakrát, zatímco další chybějí. Ano, američtí Flinstoneovi vznikli dřív, ti čeští s brontosaurem Punťou v čele jsou však lepší. A Neprakta?

Jako komiks nakreslil i dnes už pozapomenutého Robota Emila (vymyšleného Jiřím Melíškem) anebo Antickou mytologii. Výtvarník František Skála Junior zase vzpomíná v jednom dopise, který mi napsal, jak byl inspirován Nepraktovým komiksem Jak vyhubili upíry na Rusi.

"Švandrlík napsal scénář k prvním dvaapadesáti dílům Upírů a od toho jsme si slibovali, že tedy konečně uděláme nekončící sérii," vzpomínal Winter-Neprakta. "Začátkem roku 1968 se navíc zdálo, že týdeník S32 si bude žánru jménem komiks považovat. Reakce čtenářů nás ani redakci nezklamaly a po prvních pokračováních začal stoupat náklad, a redaktoři si tudíž vlastně udrželi místa (S32 byl transformovaným Světem socialismu, který předtím krachoval. Pozn. IF).

Všichni byli spokojeni, ale poslední číslo se objevilo ve středu 21. srpna 1968, kdy okolo stánků Poštovní novinové služby hřměly již pásy ruských tanků a zněla střelba vojáků spřátelených armád. Namaloval jsem obálku a na ní Václavské náměstí s nápisem Upíři už jsou tady a časopis vyšel ve zvláštním vydání, ale do redakce vstoupili likvidátoři a všechno, co tam našli, spálili i včetně dvou dosud neuveřejněných pokračování."

***

Tolik o seriálech, ale milujeme samo sebou i bezpočet knížek Nepraktou ilustrovaných včetně skoro třicetisvazkové Švandrlíkovy ságy Podivuhodných příhod žáků Kopyta a Mňouka anebo rovněž mnohosvazkového cyklu Švandrlíkových hororů uvedeného legendárním již Draculovým švagrem.

Musím ale říct, že se mi zmnohonásobená princezna Jorika z Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého navzdory tomu všemu vrací nejutkvěleji a nejradši bych o ní psal až do smrti celé romány. Nu, to je moje věc, ale Neprakta by je bohužel ilustrovat už nemohl.

Netruchleme ale, když i samo básníkovo parte vyzývá k opaku:

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.

Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.

Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.

Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.

Jsem sluneční svit na zralém obilí.

Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.

Když se probudíte do ranního ticha,

já jsem ten čilý šum, co na vás svěže dýchá,

zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.

Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.

Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.

(Zádušní mše za letos zesnulého malíře se konala v sobotu 26. listopadu v pražské Kapli Sv. Jana Na Špejcharu. Tento článek je úpravou textu zveřejněného v Literárních novinách.)