3.4.2020 | Svátek má Richard


VZPOMÍNKA: Mistr

9.11.2011

Vzpomínám si dodnes na ten pohřební průvod, jemuž vévodil černý zasklený vůz, vyřezávané ozdoby místy postříbřené, tažený párem černých koní s neméně černými péřovými chocholy. Hudba venkovské kapely mne, tehdy malého chlapce, tolik neoslovovala. Průvod nebyl početný; ubíral se z malé vesnice nedaleko Prahy do jiné, trochu větší, kde byl kostel a hřbitov. Konečná stanice. Připojili jsme se, můj tatínek, bratr a já, a kráčeli k cíli, kde proběhl církevní obřad, jaký jsem později zažil víckrát, většinou v malých vesnicích. Po kondolencích jsme se s tatínkem vrátili k jednomu z blízkých příbuzných zesnulé. Muž nebyl vysoký, spíš průměrný, statný, který, jak jsme postřehli, se s tatínkem znal. Ukázalo se, že už z doby před válkou. Po krátkém rozhovoru jsme se rozešli a k novému setkání došlo až po letech.

Můj tatínek se totiž v Praze náhodou setkal s tímto svým známým a ukázalo se, že nebydlíme daleko od sebe, takže jsme byli pozváni na návštěvu. Tehdy jsme se blíže seznámili s mužem, na něhož jsem si od té doby mnohokrát vzpomněl. Josef Knap, někdejší člen tuším čtvrtého ústředního výboru Komunistické strany Československa za druhé světové války, zatčený gestapem a uvězněný do konce války. Když jsme se takto setkali, byl už znovu přijat komunisty na milost, což naznačuje, že jeho život nebyl prost peripetií, jak to odpovídalo duchu doby.

Bydlel v posledním patře velmi pěkného domu v bytě "po Němcích", přičemž návštěvníka musely upoutat olejomalby, vesměs krajiny, rozestavené po schodech posledního pole schodiště. Pan, přesněji soudruh, ale my mu zásadně říkali "pane", což přijímal zcela samozřejmě, byl malíř. Ateliérem mu byl tenhle byt, až mnohem později malá stavba podobná hrádku pod hradbami Vyšehradu. U pana Knapa jsme pak bývali častěji hosty a vedli s ním dlouhé debaty. Politicky jsme stáli přesně na opačných stranách, a přece s ním bylo možné diskutovat; pokud jsem měl v životě politické problémy, nebyl on jejich původcem.

Jeho život byl dost pestrý. Po návratu z německého koncentračního tábora se hned pustil do politické práce, kterou mu přerušili sami soudruzi. Neznám podrobnosti, ale mám pocit, že věděl příliš mnoho na některé z nich. Jednou v návalu družnosti vzpomínal, že nad pozdějším ideologem komunistické strany, Jiřím Hendrychem, se prý po válce vznášela hrozba dokonce velmi přísného trestu. Podrobnosti nám pan Knap nikdy neprozradil, ale dodal, že Hendrycha tehdy vytáhl z maléru. Odměna přišla v páně Knapově vyloučení z ústředního výboru, už ani nevím, zda také z komunistické strany. Oficiálním důvodem tohoto trestu byl jeho škodlivý vliv na budování socializmu. On, původně kameník, se stavěl proti tomu, aby se kvalitní mramor z okolí Koněprus - prý se místy blížil kvalitou carrarskému - používal na výrobu cementu. Kvalitu materiálu nemohu posoudit, ale ohrožovat budování socializmu a v perspektivě dokonce komunizmu byl v oné době přečin, za který řada lidí skončila v koncentračních táborech, nejeden bohužel na šibenici. V případě pana Knapa však byli soudruzi překvapivě mimořádně benevolentní.

Dnes se rozpomínám už jen na některé detaily našich setkání. Pan Knap se tedy ocitl mimo svou stranu, vlastně byl nezaměstnaný, což bylo tehdy ve skutečnosti rovněž trestné. Taková osoba měla statut, snad lépe řečeno nálepku, "příživníka" a podle dobových zákonů patřila za mříže. On se tam neocitl, což neznamená, že bych mu to přál. Místo pobytu ve vězeňské cele se věnoval malířství a začal studovat u Maxe Švabinského. Svého učitele skvěle předváděl a vždy o něm hovořil s velkými sympatiemi. V tomto ateliéru také uzrál malířský styl pana Knapa, precizní, realistický, ale jak vcelku správně poznamenávali jeho kritici, autor se opozdil o sto let. Měl se narodit v 19. století.

Byl ve zvláštní situaci, když v padesátých letech jako dospělý studoval, přitom neměl žádné oficiální zaměstnání, tedy ani příjem, ale nějak se to tolerovalo. Přece jen byl soudruh, i když se skvrnou, na druhé straně však zřejmě ne takovou, aby se stal aktérem některého z tehdejších politických procesů. Nebo za tím bylo něco jiného? Byl to obraz zvrácené doby padesátých let, kdy osud nejednoho, i straníka, visel na vlásku. Z tohoto příběhu je zřejmé, že politické skvrny se lišily svým dopadem, těžko předvídatelným. Na jedné straně nezaměstnaný student malířské akademie, na druhé straně stačí vzpomenout kdysi mocného Rudolfa Slánského a vidíme, jak úzké bylo ostří, po němž se i někteří komunisté pohybovali. Byla to v druhém případě hranice mezi obrovskou mocí a oprátkou. Pan Knap měl jakýsi zvláštní statut, což vypovídá o dobovém právním řádu. O svém postavení v té době se nikdy nešířil, tak sdílný zase nebyl. Soudruzi měli rozhodně různá a velmi flexibilní měřítka. Ani z bytu ho nevystěhovali, jak bývalo v té době zvykem. O rodinné hospodaření se starala jeho manželka, žena rázná, prostá ideologického pohledu na svět, který viděla ryze pragmaticky. Pracovala jako hospodářka v jakémsi velkém restauračním zařízení, takže kromě platu, ten byl jednou měsíčně, přinášela domů denně zásobu potravin. Hlad v domácnosti nebyl, finanční nouze také ne, pan Knap mohl tvořit.

A také měl čas na návštěvy. Vzpomínám si, že začátkem šedesátých let bylo jeho oblíbeným tématem tehdy pověstné osvobozenecké hnutí, kdy se někdejší kolonie postupně osamostatňovaly. Nemalou podporu, penězi a zbraněmi, poskytoval tehdejší Sovětský svaz prostřednictvím svých satelitů, Československo nevyjímaje. Pan Knap hovořil o tom, že to je nové kolo válek a revolucí, což se vcelku nemýlil, jen s námi nesouhlasil, že to na řadě míst světa není jaksi samo od sebe. Zbraně tam sotva mohly vyrůst na stromech. Jistě to také věděl, ale Sovětský svaz byl pro něj nedotknutelný.

Zastával názor, že tyto války a revoluce přinesou vznik nových socialistických států v Africe a v Asii, přičemž odmítal striktně naše domněnky, tehdy podložené jen primitivním odhadem, totiž že Sovětský svaz a Čína jsou příliš velké státy, než aby Čína byla v budoucnu satelitem SSSR. Pokud si vzpomínám, vycházel ve svých úvahách především ze studia nějaké knihy o dějinách diplomacie. Nepamatuji si titul, ani autora, ale kniha byla významná tím spíš, že byla sovětské provenience.

Když přišel rok 1968, bylo to zajímavé. Pan Knap váhal, ne snad, že by se mělo více uvolnit politické ovzduší, to jistě ne, ale přece jen pro určité nevelké uvolnění byl, pochopitelně pod vedením komunistické strany. Znal velmi dobře řadu osob z vrcholných politických míst a jen opakoval, že všechno by se mělo dělat s rozvahou a pomaleji. Těžko dnes soudit, historie nezná "kdyby". Když však přišla řeč na jednu z tehdejších nesmírně populárních postav, na Josefa Smrkovského, pan Knap, jenž ho znal ještě z předválečných dob tuším jako pekaře z Kostelce nad Černými lesy, v jedné naší debatě najednou dost prudce vyrazil: "Pepík je blbec. Sláva mu stoupla do hlavy. Měl počkat." Tím mínil, že se koncem roku 1967 Josef Smrkovský neměl postavit k těm, kdo hlasovali za odvolání Antonína Novotného z postu prvního tajemníka komunistické strany. Pan Knap tehdy soudil, že by lepší bylo Novotného jen "přiskřípnout". Opět je tu však ono "kdyby". V každém případě ale po srpnové invazi armád Varšavské smlouvy se nerad k této tématice dostával a co možná rychle ji opouštěl. Neslyšel jsem však od něj slova odsouzení, ale také ne výslovného souhlasu. Nevím, jaké měl tehdy pocity.

Mezi těmito úvahami mistr maloval, ale pokud jsme se dozvídali, spíš obrazy rozdával. Prodej se musel uskutečnit přes umělecký svaz, nepamatuji se, jaký. Podstatné bylo, že pan Knap nebyl ochoten dělit se s kritiky o výtěžek z prodeje svých děl podle klíče, který by připadal v úvahu u něj jako začínajícího autora, aby se prosadil na trhu. Tvrdil, že je to prý půl na půl. Přitom to byla kritika, která měla významný vliv na prodej, což nejspíš platí pořád. Tehdy ovšem byla ještě jedna mnohem důležitější podmínka, zda vůbec lze obraz nabídnout k prodeji – především musel úspěšně projít schválením ideologickou komisí. O způsobu jejího vzniku ani o složení nevím.

Jednu z episod tohoto procesu nám pan Knap vyprávěl. Namaloval jeden ze svých četných obrazů lesa. Viděl jsem ho – stromy byly vykresleny do nejmenších detailů, každý list, každá jehlička, na zemi jednotlivá stébla trávy. Mistr měl rád hru světel, takže středem obrazu byla mýtina prosvětlená slunečními paprsky. Komise sice chválila nesporný realizmus díla, nebylo nutné dohadovat se, co to vlastně malíř zobrazil, ale, jak se vyjádřila, chyběl tomu ideologický náboj. Termín dnes neznámý. Prostě musela z toho nějak vyčnívat dobová ideologie, jinak by byl obraz jen hezký, ale nehodný jakéhokoli doporučení. Byla to doba obrazů statných soustružníků, horníků a samozřejmě také žen, často při zemědělské práci. Tím nechci snižovat význam těchto činností, ale formu, jak byly v obrazech pojednány – hrdý výraz, svalnaté paže, přičemž v dobových karikaturách stál proti takovému svalovci pokrčený kapitalista nejraději z USA, jemuž tato soustředěná síla hrozila zničením.

Na zásadní výtku komise týkající se ideologické prázdnoty díla pan Knap promptně opáčil, že se obraz přece jmenuje "Partyzáni v lese". Dodávám, že do toho okamžiku byl bez názvu. Ano, výborně, ale komise přiznala, že na olejomalbě jaksi žádné partyzány nevidí. Opravdu tam žádné postavy nebyly. I zde poskytl mistr obratem vysvětlení – partyzáni jsou poschováváni za stromy. Přece se nemohli ukazovat, aby je spatřili případní pronásledovatelé, a počínat si tudíž doslova sebevražedně. Nevím, jak obraz dopadl. Mám dojem, že nakonec s ním nebyl spokojen sám pan Knap a buď ho přemaloval, nebo snad dokonce zničil. Najednou si totiž uvědomil nějakou chybu v kompozici. Ta komisi unikla – šlo především o ideologický náboj. Byla to doba již zdánlivě klidnější alespoň v tom, že nebyly tresty smrti. Dodnes si ale vybavuji tuhle zvláštní postavu komunisty, který nám jednou řekl, že ti, kdo "tam" dnes sedí, jsou podvodníci a kariéristé. Pravé, přesvědčené komunisty, jak pravil, "vybili Němci".

Nevím, kdy pan Knap zemřel, naše cesty se rozešly nikoli pro nelad – měl jsem rodinu a času nebylo nazbyt. Takže jsem jednou viděl, že jeho ateliér je prázdný. Nevím, jaký měl pohřeb, církevní asi ne. Nad prázdným ateliérem jsem si vzpomněl na onen venkovský pohřeb, kdy jsme se poprvé setkali. Byl církevní a pan Knap, komunista, v něm šel. Je samozřejmě povinnost jít na pohřeb, ale on neměl z církevního pohřbu blízké příbuzné v padesátých letech žádný problém, ač byl tehdy černě označkován spolustraníky. Přitom mnohdy stačilo k obvinění i ta nejchatrnější záminka, někdy jen narážka, že ten či onen chová sympatie k církvi, třebaže je vůbec nechoval, ale jednou zašel do kostela třeba z důvodu právě naznačeného, kdy prostě nejde nejít tam. Alespoň ne ve slušné společnosti. Později, v sedmdesátých letech jsem slyšel od naší vedoucí kádrového oddělení, soudružky každým coulem: "Soudruhu, ty jsi měl svatbu v kostele." Ano, měl jsem, dokonce u tajně vysvěceného biskupa. Nepříjemnost byla na světě. Pravda, na pohřeb se musí, zatímco místo svatby si můžeme vybrat.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.