Jsou ještě v Evropě místa, kde se dějí zázraky a čas plyne jinak než u nás. Nekonečné lesy a divočina, jen tu a tam polorozpadlá vesnička. Ve vápencovém podloží je zaříznutý hluboký kaňon.

Dá se proběhnout za šest hodin, ale dá se také vychutnat dvoudenní toulkou s přespáním na dně kaňonu. Sestupujeme do kaňonu z malebné vesničky. Kromě kláštera má několik dalších kostelů, všechny vyzdobené různými biblickými výjevy zobrazenými klasickým pravoslavným způsobem.

Ani nevím, proč mne zaujaly vstupní dveře do jednoho z kostelů. Vlastně ani ne tak dveře jako stěna okolo nich. Vpravo dvě světice se džbány v ruce se sklopenou hlavou kráčí směrem k druhému obrazu. Vlevo na tom druhém obrazu jim anděl smrti ukazuje na otevřenou rakev. V rubáši tam leží postava. Je to cíl jejich pouti? Nebo mají svou živou vodou nebožtíka vzkřísit? Dodnes nevím, jakou biblickou událost ten výjev zobrazuje.

Podle mapy máme dojít nejprve k jednomu, a potom k druhému křížku (kostelu, kapli?), kde je vyznačen pramen. Tam by se dalo přespat. Míjíme první z „křížků“ a podle mapy bychom tady někde měli mít už i ten druhý. Putování kaňonem je nádherné, ale pro některé z kamarádů dost náročné. Už se pomalu blíží doba, kdy by bylo třeba najít místo na spaní. Několik kamarádů se rozběhlo do okolí hledat trochu rovného místa, kde by se daly postavit přístřešky. Ostatní odpočívají na rancích.

Vyrážím jako poslední a na kamenitém dnu vyschlého řečiště potkávám dvě děvčata. Asi nebudou ze zdejších vesnic. Dredy a piercing odkazují spíš na nějaké větší město. Pomocí rukou a několika anglických slovíček se dovídám, že se jim velice líbila Praha, kterou s rodinou navštívily. Také mi vysvětlují, že ze směru, odkud přicházejí, je překrásné místo, které musím vidět. Abych uvěřil, vytáhnou tablet. První obrázky rychle prolistují, zahlédnu jen siluety nahých těl. Teprve čtvrtá fotografie byla určena mým očím: vysoká skála a pod ní laguna, modrá jak na tichomořském atolu. Nevěřím svým očím. Vždyť tady je naprosto suché koryto, plné oblázku a velkých balvanů. Ubezpečují mne, že je to tak patnáct minut chůze, a mizí ve stráni ven z kaňonu.

Vydávám se tím směrem a jdu už víc než deset minut, když potkávám jednoho z kamarádů. Zklamaně se vrací k ostatním. Na dně kaňonu je nevelká louže pokrytá spadaným listím. Stojatá voda lehce páchne. „Nemá to cenu, nic tam není.“

Pokouším se ho přemluvit. Vždyť jsem to viděl na obrázku! S rozpaky pokračuji ještě pár minut. Přece si to ta děvčata nevymyslela. A opravdu. Pár kroků od místa, kde to kamarád zabalil, je ta neskutečně krásná tůň, kterou jsem viděl na tabletu. Nad ní ohniště a ještě o jednu terasu výš starodávný kostel s překrásnými nástěnnými malbami.

Běžím rychle zpět. Někdo si už staví přístřešek, jiní pochybovačně kroutí hlavou. Nakonec všichni váhavě vyrážejí přes balvany tam, kde by snad mohlo být něco kloudného na spaní. Poslouchám jen temné výhrůžky, co se se mnou stane, pokud jsem nemístně žertoval. Když jsem se, tentokrát už s ostatními, vrátil na to kouzelné místo, byl jsem úplně zpocený. Všechno oblečení dolů a hurá do vody saunové teploty. Modrá laguna, kterou jsem viděl na tabletu, má na jednom konci mohutný vývěr a na druhém peřej, která by se už dala jet na gumovém člunu.

Přístřešky stavíme už za šera a za tmy vaříme. Oheň krásně plápolá, obě kytary a desítka hlasů zní nocí. Já stále myslím na ty dvě světice namalované na starodávném kostele a na jejich ztělesněnou podobu pro jednadvacáté století. Jak mi s dredy na hlavě, piercingem ve tváři a tabletem v ruce ukazují cestu k tomu rajskému místu na břehu vyvěrající řeky.

I v jednadvacátém století v Evropě můžete potkat zjevení. Když se vypravíte za poznáním.