Laně byly hnědé. Některé se pásly na svahu, jiné odpočívaly ve stínu jedlí na úbočí. Ty ve stínu vypadaly tmavší, slunko však barvilo ty ostatní téměř do zlatova. Vítr mi v tu chvíli foukal přímo do obličeje a pohyboval větvičkami keře, který mě chránil proti vyzrazení bystrým jelením očím. Věčný sníh, ležící v rozsedlinách Skalistých hor, svítil do dálky. Zubaté štíty vypadaly jako posety bílými záplatami. Když pak jestřáb korunoval celou scénu svatozáří svých kruhů na modré obloze, dostal jsem pocit, že hory, dravý pták, stráň plná květin i jeleni na louce u lesa museli právě vypadnout ze šuplíčku, v kterém jsou uloženy dětské sny.

Již celý můj den začal neskutečně. Ještě byla vlastně noc, když jsem se jako v horečce probudil. Zvuky, které přetrhly můj spánek, jsem v panice rozespalosti nemohl nikam zařadit. Několik hlasů najednou zpívalo nějakou bláznivou píseň - dirigent však na představení nepřišel; hlasy překřikovaly jeden druhého a u třetího s čtvrtým se též žádné melodie nemohly chytit. Chvíli mi ta bláznivá opera mátla hlavu, ale temnota mého srubu, vůně dřeva a petrolejové lampy setřely pavučiny z mého vědomí a pošťouchly mé popletené smysly. Kojoti! Kojoti se svou smutnou písní loučili s nocí, dobou lovů a divokých vlčích lásek.

Rosa na trávě chladila mé bosé kotníky. Opatrně jsem šel za hlasy zpěváků, žádného jsem však v polotmě letní noci neuviděl; jen sem tam keřík nebo kámen jakoby kýmsi pohozený tu i tam. Prérie přede mnou se v oparu přicházejícího rána vlnila přesně tak, jak jsem ji vidíval, když jsem kdysi dávno, dávno ve snech lovíval na svém mustangovi bizony se svým přítelem Vinnetouem…

Koncert dozníval. Čím víc dostávala tvář prérie svoji pravou barvu, tím slaběji zněly hlasy sólistů i sboru. Teplá, před chvílí opuštěná postel mně posílala pozvání, kterému jsem nemohl odolat. Nic mi teď v uších neznělo, chlupatí muzikanti šli po svých. Slunko kdesi za obzorem stáhlo oponu za koncertem. Přikrývka přetažená přes hlavu nedovolila paprsku světla škádlit moje unavené oči.

Ne. Na ryby dnes nepůjdu. Mé tělo protestovalo už jen při představě, že znovu strávím den šviháním svého muškařského prutu, kdy proud kamsi o překot běžící řeky při mém každém kroku na kluzkém dně hrozí, že zaplatím daň za svou smělost nedobrovolnou koupelí. Snad mi bude nevěra mé řece laskavě odpuštěna. Pstruzi za kameny se usmívali, když můj pohled jako magnet přitáhly štíty hor a sníh, svítící v sedlech odvrácených od sluníčka.

Continental divide. Hnědá cedule oznamuje jen jako drobné upozornění fakt, že stojíš na páteři celého kontinentu. Přechod pro chodce. Horké párky. Neodhazujte odpadky na peron! Continental divide. . .Když vycákneš hrníček vody zrovna nahoře, hned vedle chumáče protěží, rozdělíš vodu navždycky: ta, která steče mezi kamením a rozkvetlými lupinami k západu, se spojí s potůčkem, klikatícím se loukou dole pod lesem. Na své pouti k Pacifiku se tvoje voda z šálku otře o lososy mířící peřejemi až nahoru ke kolébce svých rybích dětí a k svému mokrému hrobu. Těch pár kapek, které jsi vylil k východu, se po štrapácích stane částečkou matky řek, věčné Mississippi. Na majestátní pouti k Mexickému zálivu uslyší pak vše objímající blues nesoucí se z náladou hýřících, jako brány pokušení osvětlených lodí.

Continental divide. Jsi částí sousoší spolu s cedulí. Klobouk držíš pokorně v ruce a kdyby ses sám před sebou neostýchal, poklekl bys z vděčnosti, že je ti dovoleno hrát svůj malý part.

Snažím se, jak jen mohu, abych nešlápl na horské květiny. Je to však nemožný úkol; musel bych mít křídla. Křídla! Mít tak křídla! Oč úsporněji bychom naložili s časem, který je nám vyměřen! Ohlédnu se však k hřebeni nad sebou, kde jsem před chvilkou v pokoře stál, a musím se zasmát. Před chvílí jsi děkoval, že můžeš být částí zázraků kolem - teď však si stěžuješ, že nemůžeš létat? Mlč a šlap! Však ty květiny, které tvá bota na cestě strání k potoku přišlápne, ti odpustí a dají rozhřešení.

Bobří hráz mi nabízí propustku na druhý břeh. Trochu váhám; nevím, jestli mně starý bobr nenalíčil past. Nelíbil jsem se mu ani trochu.

Když mě před chvílí uviděl, plácl ocasem o hladinu a v mžiku byla celá jeho rodina pod vodou. Jen ve vlnkách tančící stébla z břehu převislé trávy teď prozrazují, že je tůňka obydlená. Vlnky stále ještě houpají trávu, když si prostírám na kopečku hned nad bobřím jezírkem. Šedozelené keříky kolem voní, mech pode mnou je nejměkčí matrací. Beránky mraků někam plachtící nad horami nedávají mým unaveným očním víčkům šanci.

Vzbudilo mě hvízdnutí. Je to rozhodčí na fotbale? Je to výpravčí?

Dvakrát ne - je to jen svišt’ hlásící svým příbuzným, že orel se shání po nějaké večeři. Sluníčko už je dole, chystá se na kutě za blízkým lesem. Bobři plácají ocasy o překot. Nikdy mě asi nevezmou za svého. Nic jsem jim ani neudělal, jen jsem se na svém voňavém lůžku posadil.

Stráň, vlnící se pozvolným stoupáním až k vzdálené hranici lesa mě vybízela. Přijal jsem. Louka stoupala příkřeji a příkřeji; krátil se mi dech. Grizzly! Slovo i představa nelítostné smrti mě přikovala na místě.

Lotova žena nemohla stát nepohnutěji. Zaútočí? Viděl mě? Utíkat? Zůstat stát? Jak jdou slova modlitby, kterou nás kdysi pan farář učil? Pomalu jsem poklesl v kolenou, že ani můj klobouk nevyčníval z vysoké trávy.

Ruce se mi po chvíli přestaly třást. Pomalu jsem se doplazil ke keři přede mnou. Žil jsem ještě. Ani dráp, ani ostrý zub o mě ještě nezavadil. Ještě ne. Byl jsem tam sám, jediným mým partnerem byl strach.

Pohyb u lesa, který zježil před chvílí vlasy na mé hlavě a vynutil ze mě rychlé pokání, byl však jen potřesením hlavy jedné z laní, prožívajících na kraji stráně svoji odpoledni siestu. Jeleny zlobili komáři; čas od času se otřepali, aby se nenasytné havěti na chvíli zbavili.

Otče náš, jenž jsi na nebesích - najednou mi modlitba šla; usmíval jsem se pod vousy. Asi mě má Pán Bůh rád. Díval jsem se na jeleny hodnou chvíli. Necítil jsem se ani vinen, že nakukuji do jejich intimní chvilky. Byl jsem tam s nimi stejně jako ostražitý svist’, bobr v jezírku či jestřáb, kroužící po obloze.

Vítr mě zradil. Z mé tváře se přestěhoval na mou líc a za chvíli byl v mém zátylku. Laň, která odpočívala na levé straně houfu, najednou ostře zvedla hlavu a rychle se pohybující nos s radary jejich uší zaostřily přímo na keř, za kterým jsem se krčil. Musela pak něco říct; stádo jako na povel vstalo a dalo se do běhu. Poslední z laní přeběhla přes horské sedlo zrovna v okamžiku, kdy se slunce dotklo špiček jedlí na vzdáleném břehu mé řeky.