Zdenka Braunerová nevynikala oslnivou krásou, zdobily ji jiné přednosti: inteligence, vzdělání, píle a umělecké sklony, zejména k malování. Protože pocházela z kulturní a dobře situované rodiny, peníze jí nikdy nechyběly a ve Francii pobývala každým rokem. Ráda by našla k sobě toho pravého, ale to se jí nedařilo, asi se všem zdála moc chytrá.

Začala s malířem Chittussim, často měli v plenéru postavené stojany vedle sebe. Malíř však soudil, že žena by měla vonět spíš domovem než terpentýnem. Mladá umělkyně se pak sblížila s věčně zasněným spisovatelem a básníkem Zeyerem, o 17 let starším. Ten se však stále nehodlal vyjádřit, a když na něho konečně udeřila, přiznal, že se cítí více jako její bratr či otec. Slečna Zdenka se naštvala a zamilovala se do začínajícího spisovatele Mrštíka.

Jednoho letního dne měla ve svých Roztokách velmi napilno. Nejdříve zašla k Vltavě, sundala s těla veškeré svršky a hupla do vody – jen to plesklo! Uprostřed šplouchání a cákání postřehla, že se větve pobřežního křoví pohnuly.

„Zase na mě někdo vejrá, křupani zaostalí,“ ulevila si.

Takto osvěžena pustila se do příprav na návštěvu několika přátel z uměleckých kruhů. Přijeli všichni, dostavil se i Zeyer. Počasí se vydařilo, zábava se záhy rozproudila, a proto nebylo divu, že se na zdraví milé hostitelky vícekrát připíjelo.

Po chutném obědě a vtipné konverzaci se hosté rozešli k odpolednímu odpočinku. Slečna Zdenka měla v Tichém údolí rozmalovaný jeden obraz, popadla tedy své náčiní a šla si ho k potoku dodělat. Mrštík ji doprovázel. Protože se zase jednou dobře najedl a napil, praštil sebou vedle stojanu do trávy a žmoulaje stéblo zdříml si. Potok zurčel, ptáci zpívali a mouchy bzučely.

Náhle měla malířka takový divný pocit, že na ni zase někdo kouká. Rozhlédla se kolem sebe a cvičeným okem zahlédla v mlází Zeyera. Pomyslela si: Stále mě miluje. Proč musí být láska tak složitá a mučivá?

Nenapadlo ji, že Zeyer pozoruje spíš Mrštíka.