Mámu za mnou pustili, až když dosáhla důchodového věku. To bylo v roce sedmdesát sedm, kdy už byl táta sedm let po smrti. Umřel v roce sedmdesát, asi mu ta sedmička byla souzená, protože se narodil sedmého ledna a těsně před tímto datem i zemřel. Té poslední sedmičky se už, bohužel, nedožil.

Mámu jsem za námi pozval, hned jak jsme koupili dům v Colytonu, ale musela čtyři roky čekat na dovršení důchodového věku. Pak ji režim za mnou pustil v naději, že se pomátne a v Austrálii zůstane. Tím by československému eráru ušetřila vyplácení svého důchodu, ale tak chytrá byla máma taky.

"To by se jim hodilo," říkala opovržlivě, "abych přišla o důchod, na který jsem si celý život platila! Tůdle!" A po třech měsících se hrdinně vrátila do země, která na ni zkoušela takovouhle habaďůru..

To ovšem přišlo později. Nejprve jsem ji musel vyzvednout z letiště.

Letadlo přistálo na čas a brzy už začali chodit cestující z transitu ven, kde na ně čekali příbuzní včetně mne. Chodilo to chodilo, do náruče si padalo, jen máma pořád nikde. Nedočkavě jsem vyhlížel a stále nic. Nakonec přestali cestující chodit a já jsem značně znervózněl. Dobře jsem věděl, že jazykově na tom není nejlépe, ač pocházela ze Sudet. Německy už nerozuměla, i když v mládí se jakž takž domluvila, ale to bylo především proto, že většina sudetských Němců tenkrát česky rozuměla. Anglicky uměla máma jen dvě slova. Jés a Nou. Konečně se vynořila z celního oddělení! Tlačila vozík s kufrem a strašně bulila. Přeskočil jsem brlení, protože jsem myslel, že se jí stalo něco hrozného.

"Stanoušku," plakala usedavě, "voni mně vzali houby! Takový krásný, voňavý, Jarda Šimůnků (manžel mé sestřenice Blanky) je pro tebe sušil.... bú, bú .... a voni mně je vzali!"

Naštval jsem se, postavil mámu do rohu s povelem jak pro psa, čekej(!), a vrhl se do transitního oddělení i když se to nesmělo. Brzy jsem našel uředníky, kteří houby zabavili. Hájili se tím, že do Austrálie se nesmí vozit jídlo a jiné organické látky v kterých by se mohly ukrývat choroby, které tu ještě nemáme. Na to, že je zákon! To jsem musel uznat, ale po vysvětlení, jak na tom je máma psychicky a že přijela z komunistické země a nic jiného jí sebou vzít nepovolili, se úřednice smilovala a napsala potvrzení na zabavené houby. Abychom se dostavili po šesti nedělích do karanténního oddělení a pokud v houbách nic do té doby nevzklíčí, tak si je můžeme vzít domů. Vrátil jsem se k mámě jako vítěz radostně mávaje bumážkou!

Po šesti nedělích jsme tedy zajeli do karanténního oddělení, které se tenkrát nacházelo v prostorách Darling Harbour. Zde jsem se vytasil s potvrzením a pak sledoval jak úředníci lítají. Přece jen jsme tenkrát ještě byli demokratická země a byrokraté si nedovolili, co si dovolí dnes. Nakonec správní úředník přišel a schlíple přiznal, že naše houby nemůže najít. "Prostě se ztratily!"

Dal jsem k dobru historku s komunisty a jak mámu pustili až v důchodu a všechno, co jí povolili mně přivézt, byly ty sušené houby....

Úředník se poškrabal na hlavě: "Kolik jich bylo?"

To jsem nevěděl, ale předpokládaje, že moc ne, odpověděl jsem: "Asi kilo a půl, víc jak dvě kila to určitě nebylo."

"Podívejte, máme tu nějaké čínské sušené houby, kdyby vám to nevadilo, dal bych vám je náhradou?"

Přeložil jsem nabídku mámě, která začala na úředníka mluvit česky.

"Mámo, von ti nerozumí!"

" To vím taky, že mi všechno nerozumí..."

"Von ti nerozumí vůbec..."

"To mi nepovídej, že nic nerozumí?"

"No fakt, nerozumí! Ani slovo!"

"To mi nevykládej, že ani slovo!" odmítala máma mé vysvětlení, vzpomínajíc zřejmě na Sudeťáky a dál mlela svou k úředníkovi.

"Tak jo, tak my to vezmeme! Já jen doufám, že ty čínské houby voní stejně dobře jako ty naše?" Zoufale jsem za jejími zády pokrčením ramen naznačoval, že jako za nic nemůžu a omluvně kýval hlavou: "Yes, we take it!" (Vezmem to)

Nikdy by mě nenapadlo, že sušené houby váží tak málo, že na kilogram nebo dva(?) je třeba tří středně velkých pytlů! Úředník je přinesl a položil na půlt.

"Proboha, Stanoušku, vždyť já měla jen takovej malej pytlík! Pane, prosím vás, no... to .. to jste moc hodnej, že nám dáváte tolik hub, ale to my nemůžeme sníst! Myslíte, že to vydrží dlouho? Jo? Já bych řekla, že houby vydrží i několik let? Že ano? Jo, taky si to myslím!"

Máma mlela, já kýval hlavou za jejími zády a úředník neustále opakoval: "Yes, yes madam, yes..."

Když jsme vycházeli z budovy, máma mi pohrdavě řekla: "No vidíš, a ty sis myslel, že mi nerozumí ani slovo! Tůdle!"

Houby jsme pak přidávali do všeho po dobu dvou let. Děti ještě mnoho měsíců volaly na každé letadlo, které uviděly na obloze: "Ahoj babičko!", což bylo všechno, co je máma dokázala česky naučit, a nejstarší syn nechce o houbách slyšet ještě ani dneska, natož aby je jedl. Mne ovšem na celém případu nejvíce zajímalo to, co jsem se nikdy nedozvěděl. Co karanténní úředníci nabídli tomu Číňanovi, který si tam přišel pro své tři pytle hub. Pokud mezitím našli ty naše, pochybuji, že ho ten pytlíček uspokojil, i když určitě voněl krásně, krásněji než všechny čínské houby dohromady. Vím, o čem mluvím, dva roky jsem je nejen jedl, ale i čichal.