Dějiny se prý opakují ve spirále. Nemusíme tomu věřit, ale je to nejspíš tak. V první čtvrtině minulého století jezdíval vlakem do svého zámku u okresního města Renešova následník trůnu. Měl to koneckonců při cestě mezi Vídní a Prahou. Na nádraží byl pro něj a jeho hosty vybudován salónek. Vybaven byl mobiliářem jako salónek zámecký ve vídeňském k. und k. stylu a arcivévoda se arci musel cítit jako doma, když zde čekával se svou hraběcí manželkou na rychlík do Vídně.

Arcivévoda sem jezdil poměrně často. Zámek za městem v lesích byl a stále je okouzlující. Dokonce natolik, že ze zdravotních důvodů, aby současní turisté neomdlévali z přemíry zážitků, byla rozdělena prohlídková trasa na dvě. Vstupné na každou trasu se také vynásobilo dvěma, aby si lidi nestěžovali, že za stejný peníze viděj polovic. Ale vraťme se zpět z té idylické doby, kdy lidi na Vrchovině kolem Renešova dřeli jako dobytek na kamenitých políčkách, aby nepochcípali hlady, do drsné současnosti sociálních dávek.

Čas oponou trhnul a změněn svět.

Sto let uběhlo jako voda. Císařský salónek byl díky nezměrnému úsilí místního přednosty stanice znovu obnoven, jenom ten mobiliář chybí. Renešovským občanům totiž nic cizího nebylo cizí, a tak nábytek pozvolna, kus po kusu, měnil souřadnice, až zmizel docela. Jenom fotografile zbyly.

Tolik pro vysvětlení, že místní obyvatelé mají zažraný vztah k šlechtě poměrně hluboko a kdesi v povědomí jim dřímou pocity, které mívali jejich praprarodiče pracující na polích při spatření nejmilostivější vrchnosti jedoucí kolem v kočáře či na koni. Ještě silnější jsou tyhle pocity u sousedních obyvatel myšilovských, neboť jejich kníže dávával vyžrat svým poddaným národnostní a stavový rozdíl až do dna.

A právě minulý týden, v době kvasu povolebního, se kolo času otočilo a osy dějinné spirály se protly v místě a čase. Renešovem projel Krokodýl. Ne, neobávejte se, autor je při smyslech. Krokodýl je vlak. Historický vlak nesoucí označení M 286.0001. Je to taková ta žlutočervená zaoblená mašinka, která jezdívala osobní příměstskou dopravu někdy od šedesátých let. Teď je do jedné soupravy zabudován salónek a slouží jako zvláštní vlak. ...Jejich použití Vám umožní splnění Vašeho přání, které nemůže nabídnout pravidelný vlak uvedený v jízdním řádu... (cit. materiály ČD). Tedy zvláštní vlak se salonním vozem projel Renešovem. Spirála dějin se znovu pohnula, místo a čas se změnily, ale nic se neopakuje do detailu. Vlak totiž nepokračoval k Vídni, ale směřoval do Myšilovu.

Pracující lid myšilovský, jaroslavický a malinský vracející se po šichtě z fabriky, se toho dne domníval, že čas běží pozpátku. Na nádraží na první koleji stál naleštěný vláček s nápisem ČSD. Cestující s úžasem zjistili, že nádražní rozhlas funguje, neboť ohlásil nejenom že na druhé a třetí koleji stojí vlaky, ale dokonce prozradil, kterým směrem pojedou, takže tentokrát nemuseli lidi běhat po nádraží jako blázni a hledat někoho, kdo by jim řekl, kam mají nastoupit. Stářím se třesoucí šedovlasí kmeti slzeli dojetím při vzpomínce, jací bývávaji jurové, když tehdá před čtyřiceti lety rozhlas naposledy ohlásil "Na ...uou ... oej... chrchly chrchly zpožděný ...bní ..ak chrchly chrchly iůůůt. Cvak!"

A lid žasl dál, neboť zjistil, že výpravčí má na sobě vyžehlenou kompletní uniformu i s čepicí, že se vlak odbavuje písknutím na píšťalku, zdvižením plácačky a zasalutováním odjíždějící soupravě. Ani na lavičce v čekárně neležel žádný opilý vágus, žádná parta mladistvých nepřizpůsobivých prstových manipulátorů nekroužila čekárnou, aby si vydělala na svoji denní dávku fetu. Všude bylo čisto a naklizeno, takže by skoro nikdo nevěřil, že se do údržby nádraží za posledních několik desítek let nevrazila takřka ani koruna.

Nádražím šla jedna řeč, že tou naleštěnou mašinkou prý přijel gubernátor z hlavního města, čerstvě za poslance zvolený. Jaroslavičtí idealisté mající za to, že jde o vyslance vítězné strany přijíždějícího plnit volební sliby strany týkající se rozflákaných silnic, byli posměšně vykázáni z diskusního kroužku. Neboť návštěva gubernátorova měla mnohem prostší motiv. Takový lidový, přímo masám se přibližující. Cyklistického výletu se holoubkovi sivomodrému zachtělo. I přistavily české dráhy speciální vlak se salónkem a barem, ten zavezl gubernátora i s velocipédem do Myšilovu a tento se poté projížděl na kole krajinou. Navštívil prý i místní horu tajemnou a možná i pohovořil s knížetem v té hoře s přemnohým rytířstvem spícím a čekajícím, až bude Čechám nejhůře.

Na koni se patrně gubernátor neudrží a kočáry poněkud vyšly z módy, takže alespoň ten velocipéd, šla nádražím jedna řeč. Někteří vzpomínali, jak jejich práchdědek vyprávěl, že kníže se u jejich chalupy při vyjížďce zastavoval, o vodu žádával. Ostatní na ně závistivě zírali a přemítali, jestli by gubernátor měl odvahu takto požádat a rozvíjeli vesměs nepublikovatelné úvahy o tom, co by mohl obdržet.

K večeru gubernátor, bohatýr náš přesilný, nasedl do svého zvláštního vlaku a oddrncal zpět do Mater Urbium jednat o věcech předůležitých. Všichni doufali, že takhle krásně bude nádraží vypadat i dál. Ale naděje zhasla s posledním slunečním paprskem. Druhý den vypadal výpravčí zase uváleně jako kdykoli před tím, na lavičce v čekárně chrápal bezdomovec a mladiství asociálové se zinkali kolem. Jenom v místním tisku se objevila optimistická zpráva, že zničená jaroslavická silnice bude opravena před začátkem úřední zimy, kterážto začíná 1.11.2006.

Poručíme větru, dešti...