"A ty jsi vážně křesťanka?" Mladá žena na mne hledí nevěřícíma očima. Podle dlouhé pestrobarevné sukně a umělecky uvázaného lněného šátku lze jasně poznat, že jde o nábožensky zaměřenou Židovku.

Místem našeho rozhovoru je autobusové nádraží v Jeruzalémě. Mám se v určitou dobu někam dostavit, tak si před odjezdem ještě kupuji kousek pizzy - a v bufetu ke mně přisedá zmíněná žena. Je v pokročilém stadiu těhotenství a určitě jí není víc než čtyřiadvacet let. Podělím se s ní o tu kořeněnou dobrotu a přitom si povídáme. Vypráví mi, že je rok vdaná a že bydlí mimo Jeruzalém, "v osadě obklopené arabskými vesnicemi".

Její reakce mi připomíná, jak se tvářilo mnoho Židů, zvlášť těch nábožensky založených, když slyšeli, že pracuji pro jakýsi "Křesťanský mediální svaz". "Ach, tak to ty nejsi ani ́chilonit ́, světská židovka?!" Kdybych řekla "Jsem teroristka", nemohla by na mě hledět s větší nevolí. Moje vyznání jí zní jako nějaká hrozba. Běžně lidé po takovém "zjevení" jen pokrčí rameny a sbohem. Ale ve zbožných Židech tkví jejich staleté pronásledování ze strany křesťanů hezky hluboko.

Ale Moriah se ode mne neodvrací. Tu hezkou ženu s jemnými rysy tváře takové zjištění podle všeho zaujalo. Hodně se vyptává a po počáteční skepsi vysvětluje: "Ještě jsem s žádným křesťanem nemluvila. Když jdu do Starého města ke Zdi nářků a vidím nějaké, pokaždé se začnu dívat jinam. Zvlášť když to jsou jeptišky a kněží." Ti totiž mají zlého ducha, vykládá Moriah a se zjevným odporem si drží ruku před obličejem. Jak je vidět, je pro tuto dceru rabína překvapením, že si se mnou může normálně povídat: "Ale ty jsi docela milá." Přecházím do mírného útoku: "To jsou ty jeptišky a ti kněží určitě také. Jenže ty’s jim ještě nikdy k tomu neposkytla příležitost." Připouští, že je to pravda. A ani ke mně by si prý nikdy nesedla, kdyby věděla, že jsem křesťanka a ještě ke všemu z Německa. Natož aby se mnou navázala rozhovor.

Ptá se, kam mám namířeno, a když jí vyprávím, že do jedné muslimské vesnice, kde si hodlám arabsky povídat s obyvateli, žasne: "Ani s žádným muslimem jsem ještě nikdy nemluvila." Po krátké přestávce se zvědavě ptá: "Jacípak vlastně jsou?" Ptám se, s kým by se raději setkala - zda s křesťanem nebo muslimem. A hned je tu odpověď: "Kdybych si mohla vybrat? No, samozřejmě že s muslimem. Křesťané jsou přece daleko horší nežli muslimové."

Moje zmínka, že i v mém životě hraje víra v Boha velikou roli, uvádí Moriah v úžas. "No ale jaká víra?" ptá se. "Vypadáš jako ženská, co v Boha nevěří. Nosíš kalhoty a přikázání nezachováváš. To já se po celý den zaměřuji na Boha a na jeho přikázání." Vyprávím jí, že se také držím toho, co přikazuje Bible, a že toužím po tom, aby biblický přístup řídil především moje myšlení. Všechna má vysvětlování jí ale připadají nějak banální. Ona je přece o tolik zbožnější.

Dojí pizzu a pak si vyndá knížečku modliteb, aby přečetla požehnání určené k dennímu pokrmu. Dovoluje mi přečíst ho s ní. Při pomalém tempu mé lámané hebrejštiny trvá požehnání několik minut, moje spolubesednice je však trpělivou učitelkou.

Po jedenapůlhodinovém rozhovoru se loučíme. Moriah mi dává své telefonní číslo se slovy: "Toto setkání bylo darem nebes." Čekám na další autobus a přeji si, aby i na mém životě bylo znát, že mám vztah k Bohu a aby život nás křesťanů byl v Božích očích lepší. Aby lidé jako Moriah jednou začali říkat: "S kým bych se raději setkala? No samozřejmě, že s křesťanem!"

© Mirjam Holmerová
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz