Vkraji pod horou Vladař v západních Čechách působil malíř Petr Brandl téměř tři roky. Hrabětem Michnou z Vacínova byl pověřen, aby v jeho zámku v Chýších vytvořil nástropní malbu s neobvyklým námětem: Césarovi je přinášena hlava Pompejova. Brandl se nástropními malbami příliš nezabýval, ale peníze potřeboval k uhrazení četných dluhů a alimentů. Z malování na zádech byl celý pomačkaný, do obličeje mu padala omítka i barvy, a proto není divu, že se pak delší dobu dával dohromady v místní hospodě. Tam si našel mnoho přátel. Sousedé většinou z panství paty nevytáhli, a proto malíře, který procestoval celé Čechy a znal spoustu příběhů, vždycky mezi sebou rádi viděli. Platili za něho i útratu.

Po dokončení malby využil jeho služeb i majitel nedalekých Žlutic hrabě Kokořovský z Kokořova. Hrabě pojal úmysl nechat portrétovat sebe i své příbuzenstvo, aby na ně měli potomci věčnou památku a s úctou na ně vzpomínali. Pro Brandla to byla práce mnohem pohodlnější než se celý zacákaný plazit pod stropem, ale zejména ženy z tohoto rodu mu lezly na nervy. Nebyly vůbec hezké, jedna jak druhá, zajímaly se pouze o své účesy a šaty a tvářily se pyšně. Malíř se samozřejmě seznámil i se všemi krčmami ve městě, ale tam za něho nikdo platit nechtěl. Proto ho srdce táhlo zpátky do Chýší.

Při křtu dítěte jednoho chyšského měšťana tak nemohl chybět. Dokonale si tam spravil náladu. Když se při hostině poveselil, do sytosti najedl a vypil několik korbelů piva, vzpomněl si náhle, že musí ještě dneska portrétovat jednu Kokořovnu. Otráveně se zvedl od stolu, rozloučil se a s výslužkou v podpaždí uháněl do Žlutic. Měl štěstí – u kamenného kříže, připomínajícího dávnou vraždu, mu zastavil forman. Brandl vběhl do zámku právě včas, když hraběnka a její dcery přicházely. Připevnil chvatně plátno na stojan, napatlal si barvy na paletu a s povzdechem se zeptal:

„Tak která koza je teď na řadě?“

„Jak to myslíte?“ zaječela šlechtična.

Malířův mozek, otupělý pivem, musel nyní pracovat naplno. Brandl hraběnce vysvětlil, že na kozy teď pořád myslí, protože si musí jednu koupit, aby mu dávala mléko, jelikož má z toho věčného malování s barvami zkažené plíce, ale jak si má mezi nimi vybrat tu pravou, když jsou si všechny tak podobné? Ty kozy má v hlavě furt, skáčou mu tam jedna přes druhou. Hraběnce se tohle vysvětlení nezdálo, stále probodávala umělce pichlavýma očima. Teprve po chvíli vypískla:

„Nepřeji si, abyste v našem zámku zapáchal kozlovinou! Snad dostáváte od nás peněz dost, abyste si mohl mléko koupit!“

Malíř sklopil hlavu a pokorně uznal, že má paní hraběnka pravdu. Ale v duchu si říkal: Chcípni, babo urozená. Ta pak manželovi sdělila, že malíř, kterého najal, je poloviční šílenec.

To vše už patří dávné minulosti. Brandl zemřel v bídě, vymřel i celý rod Kokořovců a na místě jejich zámku stojí teď socialistický panelák. Všechna sláva polní tráva. Nezachovaly se ani zmíněné portréty. Protože je Brandl vytvářel s nechutí, patrně nepatřily k jeho vrcholným dílům.