27.6.2024 | Svátek má Ladislav


POVÍDKA: Ani jednou jsem nevystřelil

26.2.2022

Poslechl jsem šipku na stromě, nabízející místo k odpočinku. Polní cesta se vyšplhala až na hřeben. Když se mně otevřel pohled na údolí, věděl jsem, že jsem na místě klukovských snů. Daleko na východě byl na vrcholcích hor sníh. Yellowstonský park. Kolem nekonečné hory pokryté tmavými jedlemi někde svítily na úbočí ostrůvky osik. Dole se čeřilo tmavé, skoro černé jezero. Leželo v úzkém údolí,sevřené stráněmi. Hluboko pod hladinou bylo staré řečiště. I řeka se může utopit. Ne, nebyl to tentokrát člověk, kdo přehradil řeku. Ani bobři. I pro ně by to bylo příliš velké sousto. Do řeky se totiž sesula hora.

Před nedávnem se najednou začala země třást. Zemětřesení zničilo silnici v údolí, několik domků a chat u řeky se rozsypalo. Stromy padaly jako třísky. Zemětřesení přišlo v noci jako zloděj. Ohníčky u stanů ještě čmoudily, z velkých karavanů se ozývalo oddychování starších trampů. Ti už si své noci na tvrdé zemi ve stanu odsloužili, užívali si teď přírody v pohodlí. Pro mnohé to byl výlet poslední; zemřeli, než mohli pozdravit příští ráno.

Dvě míle po proudu můžeš vidět hráz, která zastavila řeku. Nad ní svítí obrovská šedá jizva na tváři krajiny. Půlka hory se tam tehdy sesula. Hlína, kamení i ty krásné jedle a osiky. Všechno spadlo s řevem do údolí. Pohřbilo všechno, co bylo v cestě, přerušilo i řeku. Voda v údolí nad hrází začala stoupat, až pomalu zaplnila úzké údolí.

Černá voda jezera pode mnou je jakoby lemovaná, z vody vyčuhují vybílené skelety mrtvých stromů. Utopily se. Na hladině se sem tam objeví kolo, pstruh si vyjel z hloubky sebrat z hladiny nemotorného chrousta.

Vhuš, vhuš, vhuš, vhuš. Divný zvuk mě vytrhl z přemýšlení. Přes hlavu mně přeletělo hejno nějakých ptáků. Letí teď rychle nad vodou. Je jich dvacet, třicet? Co jen to je za ptáky? Mají dlouhé krky natažené jako struny, zobáky probodávají vzduch. Křídla hodně vzadu jako kachny. Ty bych však poznal. Vhuš, vhuš, vhuš, vhuš. Celé hejno udělá prudkou zatáčku a hup, všichni si najednou sednou na vybílené větve mrtvých stromů. Za chvíli se usadí, teď se ani nehnou. Kormoráni! Jsou to kormoráni, moji známí z dětství. Vídával jsem je kdysi lovit ryby v dunajských mrtvých ramenech u Gabčíkova. Dělali nám, mně a tátovi, konkurenci, museli jsme se s nimi dělit o úlovek.

Vybral jsem si pěkné místečko. Dvě obrovské jedle dělaly čestnou stráž mému malému modrému stanu. Ohniště s železným roštem a dřevěný stůl s lavicí. Nejbližší místo pro jiný stan je tak na dohození kamenem, nikdo se tam však neukázal. „Pozor na medvědy!“ říká tabule. Usmál jsem upozornění jako starý, nebojácný zálesák.

Teď však sedím u ohníčku a tma za mnou mně komfortu nepřidává. Mé ohněm oslněné oči žádnou hádanku tmy za mnou nevyřeší. Kužel baterky neodhalí původce šramotu pod větvemi jedlí. Vůně před chvílí opékanych buřtů musí vysílat pozvání k hostině všem medvědům v okolí. Kopulka mého stanu nade mnou mě zrovna bezpečím neutěšuje.

Trochu již svítalo. Probudila mě dvě piva, která jsem včera u ohníčku vypil. Neměl jsem na vybranou. Vylezl jsem potichu ze spacáku a natáhl na sebe tepláky. Tenisky jen naboso, bundu jsem měl pod hlavou. Bylo pořádně zima. Světla přibývalo. Zatáhl jsem za sebou zip na vchodu u stanu. Sešel jsem k cestě, tráva mně tam nemohla smáčet holé kotníky. Vyšel jsem nad jezero. Co se stalo? Dole pode mnou je rovný bílý koberec, místo černé vody bílá přikrývka. Došlo mi to. Chladný vzduch srazil páry nad teplejší vodou. Zvláštní pohled. Usedám na pařez. Tmavé jedle dostávají pomalu svoji zelenou barvu a za horami v dálce všechno růžoví.

Grizzly! Vlasy se mně naježily. Pár metrů pode mnou jsem uslyšel znenadání šramot v listí a praskot větví pod těžkou nohou. Zkameněl jsem. Opatrně vstávám. V křoví dole vidím šedý klobouk. Pak chlapa, zamířil teď nahoru směrem ke mně. Zakašlal jsem a chlap zkoprněl. Lekl se jako já před chvílí. Oba jsme se začali smát.

Táboří tu už třetí den. Manželka ještě spí, přívěs mají nahoře v lese. Líbí se jim tady, žijí v Kalifornii. Je to už starší člověk, upovídaný je jako já. Možná víc, a to je na pováženou. Je také plný dojmů, krajina je opravdu neskutečně krásná. Mluví o Parku a jeho zázracích. Mluví o stromech, taky o jezeru pod námi a o zemětřesení. Jeho oči hoří nadšením. Snažím se poznat, který jazyk dal přízvuk jeho angličtině. Zeptal se však první.

„Jsem z Československa a ty?“ Zarazil se. Jeho výraz se změnil. Podíval se na bílou pokrývku nad jezerem dole.

„Já jsem tam byl,“ zamyšleně říká. „Čtyři dny. Bylo mi tehdy patnáct. Přivezli nás v noci nákladním autem. Někteří chlapci byli ještě mladší. Už předtím nás v našem městecku hned na druhé straně českých hranic cvičili jako vojáky. Na frontu jsme však byli příliš mladí. Měli jsme jen dřevěné flinty a cvičil nás jeden ze sousedů. Měl na jedne straně protézu. O nohu přišel v první válce. „ Odmlčel se a poprvé se na mě podíval.

„Víš, nikdo se nás neptal, jestli chceme jít. Byl konec války, doma v Německu všechno hořelo. Vysadili nás v nějakém opuštěném statku a odjeli. Nikdy jsem se tak hrozně nebál. Na flintu, kterou mně dali, jsem se ani nechtěl podívat. Náš velitel seděl na prázdné bedně od brambor a držel si hlavu v dlaních.“

„Ani jednou jsem nevystřelil!“ řiká můj nový známý. Vím, že mu moc záleží na tom, abych mu uvěřil.

Sedím tu teď zase na pařezu sám. Slunko už je napůl venku, ptáci se ozývají všude kolem. Vhuš, vhuš, vhuš, vhuš, zvuk křídel se ozývá dole pode mnou, nevidím však nic. Bílý koberec mlhy nad vodou najednou protne zespodu šipka zobanu, za ním natažený krk. Ptáci se vynořují z mlhy jako černé přízraky. Kolik jich je? Dvacet, třicet? Kormoráni jednou zakrouží nad bílou plochou a ztratí se za úbočím. Kam letí? Mají na vybranou, vody a ryb je kolem až až. Na Dunaj je to příliš daleko a ta krásná mrtvá ramena plná ryb už tam asi stejně nejsou.