Krajský tajemník strany (v dobách vlády jedné strany se nemuselo upřesňovat, které strany), tedy krajský tajemník té strany měl starosti. V poslední chvíli před odesláním obvyklých výkazů a hlášení na ústřední výbor do Prahy si povšiml zneklidňujícího údaje, kterého by si možná v Praze ani nevšimli, a už proto by nic závažného neznamenal. Ale také si toho někdo povšimnout mohl a ve vhodné chvíli pak použít jako zbraně k útoku; ten údaj vytvářel trhlinku v tajemníkově brnění a to se mezi soudruhy ve stranické práci obvykle nevyplácelo.

Ten údaj byl sám o sobě netečný; něco jako zakopaná mina, na kterou se mohlo, ale také nemuselo šlápnout. Krajský tajemník neměl ve „svém“ kraji stoprocentní organizovanost škol v Pionýru! Výkaz, založený na údajích z okresů a obvodů, sice uváděl úctyhodných 99 %, ale to nestačilo; zde soudruzi právem očekávali stoprocentní zapojení.

Tajemník si pozval na kobereček vedoucího odboru školství, který nevynikal bystrostí. Proto také dostal na starost právě školství. Ale že také začal nedávno studovat stranickou Vysokou školu marxismu-leninismu, dodalo mu to důvěry a začal mudrovat, že při dělení se zbytkem málokdy něco vyjde na sto procent. Než ho tajemník vyhodil, neopomněl mu vysvětlit, že protože nejde o počet zapojených žáků, ale počet zapojených škol, to číslo znamená, že někde nějaká škola zapojená není, a tedy ve skutečnosti neplní stranické pokyny k socialistické výchově mládeže. A za to zodpovídá vedoucí odboru školství; on, tajemník, si myje ruce.

Nemyl. Dobře věděl, že kdyby došlo k průšvihu, poveze se v něm především on. A tak se celý týden propracovával horami hlášení a výkazů z okresů a obvodů, až konečně objevil zřejmého viníka té potenciální kalamity. Byl to takový spíš menší obvod v převážně dělnické čtvrti města. A když tvrdě udeřil na stranického tajemníka toho obvodu, brzy se dopátral i skutečného původce té zneklidňující statistiky. Zvláštní devítiletá škola, sídlící v tom obvodu, neměla pionýrskou organizaci. Na hřímající „Jak je to možné?!“ neměl obvodní tajemník uspokojující odpověď, ale slíbil okamžité vyšetření a nápravu.

Hned druhý den navštívil ředitelku Zvláštní školy. I když soudružka ředitelka musela změnit jiné plány a narychlo za sebe zařídit suplování, udělala to ráda. Myslela si, že soudruh obvodní tajemník jí přišel oznámit, že konečně vydal pokyny k nouzovému uvolnění peněz na opravu zatékající střechy a okapů. Žádný div, že jí vyrazilo dech, když se dozvěděla skutečný důvod návštěvy. Dokonce se snažila nenápadně sondovat, zda soudruh tajemník, proslulý nedostatkem humoru, přece jenom nežertuje. Nežertoval. Absence pionýrské organizace na škole, pravil zachmuřeně a zlověstně, poukazuje na naprosto nedostatečnou politicko-výchovnou práci vedení školy a učitelského sboru, a on chce do týdne hlásit velice znepokojeným soudruhům na kraj nápravu této ostudné situace.

Je ke cti soudružky ředitelky, že v této vypjaté situaci neztratila hlavu. Narychlo si přizvala soudružku zástupkyni a soudružku ve funkci výchovného poradce, neboť v kolektivu je síla. Trpělivě, jako by jednaly se svými žáky, začaly společně soudruhu tajemníkovi vysvětlovat, že jejich škola je Zvláštní a v čem ta zvláštnost spočívá. Naši žáci, vysvětlovaly pedagožky obezřetně, nepatří právě k těm nejbystřejším a s pamětí a soustředěním to také nemají nejlepší. Byly bychom moc rády, kdyby se mohli zapojit do pokrokové činnosti pionýrské organizace, ale když my máme potíže je naučit číst, psát a počítat alespoň na úrovni dovedností pátého ročníku, aby byli později zaměstnavatelní. To nás plně vytíží, a přece se nám to ani zdaleka nedaří. Jistě byste nechtěli mít pionýry, z nichž někteří nejen že neumí číst a psát, ale občas ani neudrží moč. A nejen že se nedokáží soustředit či vydržet v klidu déle než čtvrt hodinky, ale mnozí mají i závažné problémy v chování. Neposlouchají, dělají, co chtějí a nebo co je zrovna napadne, v té impulzívnosti často riskují a ohrožují sebe i ostatní. Kdo ví, jak by vycházeli s ostatními pionýry.

Argumenty pedagogů na soudruha tajemníka velký dojem neudělaly. Zprvu to zkusil domluvou: „To ste sódruzi, sódružky?! Potíže se musijó překonávat!“ Pak ztratil trpělivost a vyřešil problém rasantní zkratkou. Praštil do stolu: „Tak chcete hergot mít tu střechu opravenó? Ještě za vašeho řiditelováni?!“ A soudružky pedagožky pochopily, že v případě dalšího odporu ani škole, ani jim osobně nekyne nadějná budoucnost.

Ani ne za týden byli žáci zvláštní školy shromážděni ve slavnostně vyzdobené tělocvičně, aby skládali pionýrský slib. Události dodávala lesku a závažnosti přítomnost obvodního tajemníka a soudružky z národního výboru, i když nikdo tak docela nechápal účast i samotného soudruha tajemníka z kraje. Ale právě v tom už byl zárodek netušených a bouřlivých věcí příštích. Protože bez ohledu na důtklivá varování učitelů, že rozpětí žákovské pozornosti je značně omezené a k provedení vlastního slibu ponechává spíš jen malé okénko, oba straničtí funkcionáři usoudili, že celá akce by nebyla úspěšná a nesplnila by svůj výchovný cíl bez jejich politicky vyspělých projevů. Tak oba soudruzi několika prostými a nehledanými slovy připomněli žákům vedoucí úlohu strany a její zásluhy a úspěchy. Jak strana o ně, nastávající pionýry, pečuje. Ale také jak na ně spoléhá a očekává, že se zapojí do budování socialismu v duchu mezinárodního internacionalismu pod vedením Sovětského svazu. Těžko říci, kolik žáci z projevů pochopili a vzali si k srdci, ale vzrůstající špitání, hihňání a postrkávání napovídalo, že se jejich těžce zkoušená tolerance blíží k bodu neúnosnosti a zlomu. Zkušení pedagogové to dobře věděli a v očekávání nevyhnutelného se začali viditelně potit. Soudružka ředitelka šeptem krajskému tajemníkovi navrhla, že by se snad hodilo udělat kratší přestávku, jen tak co by jim stihla nabídnout kafíčko, ale zaneprázdněný soudruh nechtěl ani slyšet. A tak se přistoupilo ke skládání vlastního slibu; soudruzi spokojení s dosavadním průběhem a s vlastními projevy, učitelé s těžkým srdcem a obavami, a žáci napjatí jak strunky.

Výchovná poradkyně, která byla nucena alespoň nouzově přijmout funkci skupinové vedoucí, přednášela slib po malých úsecích, které nastávající pionýři po ní více či méně věrně a unisono opakovali. Až dospěli k závěrečnému „Tak slibujeme!“ To už žáci sborově zařvali a bylo to, jako když se protrhne přehrada.

Fero byl snad během vteřiny u šplhadel a za další tři vteřiny pod stropem tělocvičny. Jirka, jeho nejlepší kamarád, tam byl hned za ním, stejně jako Jitka, která to většinou táhla s klukama. Všichni tři se bravurně vykláněli, bušili pěstí do prsou a výdávali opičí skřeky. Tlustý Jožo se k nim chtěl také přidat, ale ze šplhadel neustále padal. Roman spustil od stropu kruhy a houpal se na nich stále výš. Podél stěn byly žebříky a na nich některé děti odvážně skákaly z jednoho na druhý a traversovaly tak tělocvičnu. Ale většina dětí tělocvičné nářadí ani nepotřebovala. Hrály na honěnou nebo závratnou rychlostí běhaly různými směry, jen tak, pro pouhou radost z pohybu. Když se s někým srazily, nevadilo. Spíš to byla vítaná legrace, často i dovedně a naschvál naaranžovaná. To všechno se neobešlo bez řevu, jekotu, výskání a smíchu, takže v tom šťastném rámusu skoro zanikl zpěv Margitky a jejích kamarádek. Stály v hloučku, zpívaly něco jako „Duj,duj, duj“, tleskaly do rytmu a moc půvabně tančily. Zato Irena vrazila Lacovi příšernou facku, protože se jí v tom zmatku snažil šahat na prsa. V koutě, na žíněnkách, spolu zápasily skupinky chlapců i děvčat, a to velice volným stylem. Všechny ty simultánní děje, provázené ohromujícím hlukem, snad ani nešlo usledovat. Byl to skutečný chaos, dokonalý a nádherný.

Soudruh krajský tajemník se pokoušel v té vřavě soudružce ředitelce říci, že už bude muset jít, že má ještě těžký den a hodně povinností před sebou. I když jí křičel téměř do ucha, nebylo jasné, zda soudružka ředitelka rozumí a vnímá. Soudruh tajemník jen mávl rukou a ubíral se k východu. Nezaujatému pozorovateli to mohlo připadat skoro jako úprk. Soudružka z národního výboru, která se nám dosud vůbec neprojevila, a tak její úloha v příběhu zůstává nejasnou, se k tajemníkovi přidala. U ní to ovšem byl už nepopiratelný úprk. Soudruh obvodní tajemník zůstal hrdinně asi o minutu déle. Jeho tuří hlas se občas vznesl nad ten ryk a skoro určitě se dalo poznat, že na pedagogy v jedné chvíli vítězoslavně volal: „Tak vidíte, a to porád že to néde!“ Potom také zamířil urychleně ke dveřím, kde ještě, podle některých svědků, zvolal přes rameno: „A pošlite mi zprávu co nédříve!“

Nikdo neví, kdo tenkrát po něm mrštil tou cvičkou a zda ho zasáhla. Nikdo neví, zda si toho soudruh tajemník nevšiml anebo byl tak velkomyslný, že na vyšetřování netrval. Protože úspěch byl úplný. Škola byla zapojená a organizovanost na kraji stoprocentní. A střechou dále zatékalo.