Před měsícem (12. června) psal Neviditelný pes o Fantomovi pařížské Opery a jeho duchovním otci, žurnalistovi Gastonu Lerouxovi. Tento bujnou fantazií obdařený Pařížan (1868-1927) se právem stal patronem pozdějších surrealistů a poměrně nedávno se ho zastal i básník Petr Král, když jsem Lerouxe až příliš úporně vtlačoval do jedné ze svých oblíbených škatulek s literárním brakem. Král měl pravdu! (A více - pro případného zájemce - viz časopis Tvar 20 z 30. 11. 2006, strana 2 - a Králův článek Leroux kýčař?)

2.

Navzdory Petru Královi není, vážení, sebemenší pochyby, že šil Leroux někdy horkou jehlou, a to zvláště ve svých začátcích. Totálně totiž překračoval únosnost, atakoval čtenářovu soudnost a krev cedil přímo po litrech, i když ne svou.

Příkladem toho je i Lerouxův debut Dvojí život Theofrasta Longuetai (1903, česky naposled Naše vojsko 1970).

Anebo to radši posuďte sami. Hle. Hradlář ve stanici A uslyší cinknutí.

Aha, říká si. Rychlík jede právě stanicí B, a jak je jeho zvykem, určitě rychlostí 120 km/h (protože už tenkrát jezdily vlaky i rychleji než dnes).

Potom hradlář - jako obvykle - čeká na průjezd rychlíku. Ale kde ten zatrachtilý rychlík je? Kam se poděl? Nepřijíždí! Neobjevuje se na trati, ačkoli úsek mezi B a A má pouhých pět kilometrů.

Co se v románu děje dál? To si taky povíme.

Vyšly dvě čety. Jedna z bodu A, druhá z bodu B. Šly, šly, setkaly se, ale po rychlíku se stovkou lidí ani stopa. Co dál?

Co udělá jeden přednosta? Má prý slabé srdce, a tak padá mrtev. Čtěme dál:

I vytrhli u cesty strom, uřízli větve a uložili ho. Průvod potom vykročil k A, když tu narazili na opuštěný vagón. Ozvaly se zděšené výkřiky.

Ve dveřích vagónu totiž uviděli hlavu bez uší. Kývala se. Byl zrovna silný vítr a vázanka pod oslnivě bílým límcem byla rozvázána a vlála. Na veřejích byla rudá skvrna. Ten muž měl hlavu skřípnutou a držela už jenom na vlásku.

A jeho tělo? Jak ho pánbůh stvořil!

Jinak zel vagón prázdnotou.

Z Paříže hned přijeli příslušní činitelé, ale nevnesli do záležitosti jasno. Nevysvětlila se tedy záhada nahého muže, ani zmizení rychlíku.

3.

Leroux brzy po tomto románu začal s detektivkami a proslavil se hlavně jako autor Tajemství žluté komnaty (1908, česky poprvé 1909), které bývalo a někdy ještě bývá považováno za „nejlepší detektivku všech dob“. V oněch dřevních časech úplného počátku dvacátého století se ale Gaston magií záhad ještě takříkajíc pouze opájel.

Hned v další kapitole přihazuje ovšem k záhadě vlaku i tuto podstatnou kartu:

Nepokládal jsem za nutné uvést, že je k trati připojena vlečka. Ta vede k opuštěné pískovně. Vřítil se snad vlak do hory písku a nenávratně v ní zmizel? Jste vedle!

Výhybka je totiž opatřena visacím zámkem.

Jistě. To je. Jenže právě okolo toho místa bloumal pan Longuet, jak se dočítáme, a přemýšlel: Jak se dostat do jedoucího vlaku za panem Petitem? Tu uviděl výhybku - a zapomenutý klíč. Pokyn z nebes! blesklo jím. Okamžitě se rozhodl. Přehodil výhybku - a ulehčením si oddychl. Bylo mu jasné, že rychlík vjede na slepou kolej, strojvůdce si toho všimne a zastaví a on, Longuet klidně nastoupí.

Schoval se zatím za strom. Usedl a klidně čekal - jako na nástupišti. Ale rychlíku se nedočkal.

Nakonec našel jen jediný vagón a ustrnul, všiml si totiž hlavy.

Co udělal? Leroux si ovšem rady ví!

Longuet svlékl pana Petita i sebe a oblékl se do jeho šatů. V převlečení budu jistější před policií! pomyslil si. Usedl potom na mez a probral i Petitovu peněženku, ale o jeho pokladech nenašel v ní ani zmínky. (Petito totiž měl mít někde uschovány jakési poklady. Pozn. IF) Longuet se musel smířit s tím, že si ten muž vzal své tajemství do hrobu.

A co se týče paní Petitové, na tu spoléhat nemohl. Když se dověděla o smutném konci svého muže, zbláznila se a zdravého rozumu již nikdy nenabyla.

4.

No, dobrá, řekneme si. Zkrátka brak! Anebo předchůdce surrealismu, jak říká Petr Král. Ale přesto se snad máme právo ptát, jaké bude řešení, ne?

Inu, máme. A odpověď. V románu se právě slova ujímá policejní komisař Mifroid – a zřejmě není naprostým hlupákem… Anebo ano?

„Zamyslel jsem se nad plánkem trati a najednou se smál. Na první pohled neřešitelný hlavolam jsem rozluštil. Strojvůdce už opravdu zabránit katastrofě, a když vletěl vlak do hromady písku, nárazem se odtrhl jeho poslední vagón.

K pískovně trať stoupá, jak jsme si všimli, a tak vagón couval zpět a Petito chtěl vyskočit, otevřel, ale dveře mu nárazem přiskříply hlavu, a když vy jste, pane Longuete, seděl na mezi, tak vál silný vítr, jak zase víme podle toho, že Petito klátil hlavou, a ten vítr se opřel i do vagónu…“

„Ale co vlak?“ zeptal se Longuet. „Jak mohl projet do písku okolo místa, kde jsem čekal?“

„Hm. A je pravda, že chvílemi neslyšíte?“

Longuet přikývl.

„Tak vidíte! Ohluchl jste prostě na chvíli, a právě, když vám vlak projížděl před nosem.“

„Ale to bych ho přece viděl,“ kýchl Longuet.

Mifroid zavrtěl hlavou. „Viděl?“ A vytáhl své hodinky z jeho kapsy (Longuet pracoval rychle a přesně). „Opravdu? A víte, jak dlouho trvá vaše kýchnutí - a jak dlouho při něm stojíte s hlavou dolů?“ „Ne.“ „Tři vteřiny. Což znamená, že kdybyste chtěl vidět projíždějící vlak se čtyřmi vagóny, který dohání zpoždění a jede rychlostí sto dvacet kilometrů v hodině, ještě by vám vteřina a třicet setin zbyly. Tak si to představte!

Ten vlak zkrátka zmizel proto, že jste nachlazený a chvílemi hluchý.“

Logické, ne?

Gastona Lerouxe u nás později parodoval např. Jiří Mahen v knize Rouletabille v Čechách aneb Sebrané spisy Floriána Kreuzmanna (1922), ale určité kouzlo jeho knih ctil i Karel Čapek, zatímco v jeho rodné Francii nad ním snil i Jean Cocteau, který skutečně mínil i napsal o tom, že… Leroux opovrhoval vlastní tvorbou, ale mýlil se, a aniž si toho je vědom, míří daleko výš.

Stejně bych řekl, že občas i do hlubin!