I jeho nejdůvěrnější přítel, inspektor McClusky, slavný ředitel trestní policie newyorské, velice pochybuje, že by již kdy viděl Nicka Cartera v jeho pravé podobě.

Z úvodů sešitových nickcarterovek

1.

Po Brdečkově Adéle, která ještě nevečeřela (1977), u nás popularita „největšího detektiva amerického“ nijak zvlášť nestoupla, pokud si aspoň vzpomínám (bylo mi třináct). A kdesi za Atlantikem? Býval slavný, ale taky už dost dávno.

Jen do roku 1922 ale každopádně vyšel jeden tisíc nickcarterovek, z nichž první se jmenovala Žák starého detektiva. Tato úvodní se ovšem na trhu neobjevila ještě samostatně, nýbrž v časopise New York Weekly, a to dne 16. 9. 1886.

Původcem Nickových příběhů byl žurnalista a americký konzul na východě John Russel Coryell (nar. 1848 nebo 1852, zemřel 1924), na tomto povídkovém seriálu se však posléze podíleli i další autoři. Především Thomas C. Harbaugh, Frederick van Rensselaer Day (zemřel 1922) a ještě tak deset dalších „mužů činu“ řídících se více anebo i méně diskutabilním heslem „správní muži pořád píšou“.

Z carterovek přeložených i do češtiny jmenujme úvodního Krále zlodějů (sv. 1), po kterém mimo jiné následovalo: Bodnutí dýkou (5), Honba atlantickým oceánem (6), Herna v Bowery (7), Pacičkovo dobrodružství na Divokém západě (8), Záhadná smrt duchovního Judsona (9), Lupiče dětí ze San Franciska (10), Klub třinácti (19), Muže s ebenovou rukou (20) a Po krvavé stopě (22).

V originále o svých dobrodružstvích vypráví Nick osobně, ale na práci není sám. Pomáhá mu jeho bratranec Carter Kuřátko (v českém filmu ztvárněný, jak víme, Petrem Bruknerem), kterýžto gentleman je podle tvůrců řady „stejně nadaný jako Nick“. Ba co víc, v originále se jmenuje Chick!

Nick ho ovšem někdy oslovuje „mé zlaté Kuřátko“.

Této dvojici pomáhá dále sestřenka Nicka Cartera jménem Ida a k nim se druží teprve sedmnáctiletý Pacička (Patsy) a konečně i Japonec Desetidrápek (Ten Ichti). A kdo že stojí zpupně proti této společnosti práva?

Tak např. odvážný doktor Quartz, „ten ďábel v lidské podobě“ (jak se o něm dočítáme), jehož obzvláštní radostí bývá rozpouštět své soupeře beze zbytku ve vaně, kde jim připravuje lázeň, jejíž složení zná jenom on sám.

Vedle této a dalších zrůd plus Carterovic rodinky je tu ovšem ještě třetí strana trojúhelníku: skutečný zákon, zastoupený už zmíněným Georgem McCluskym, jehož Nick v české verzi oslovuje „milý Jiříku“. Tak například i v příběhu Inez Navarro – Ženský ďábel (sv. 3) navštíví Nick Carter právě tohoto význačného policistu, ale v převleku tak dokonalém, že ho předtím nepoznala ani vlastní hospodyně…

Ještě jindy se policejní šéf města Chicaga vrací zrovinka z nádraží, a to zle naložen, když tu, ejhle, je k němu uveden docela čerstvý Nick…

„To je překvapení,“ pravil policejní šéf. „Vy jste rozhodně nepřijel Empire Staat Expressem, neboť jsem byl osobně na peróně a marně jsem po vás slídil.“

„Díval jste se na mne,“ odtušil Carter. „Díval: tak ostře. A bručel jste si něco jako slovo osel.“

Až po chvíli se šéf rozesmál. „Zajisté, vzpomínám si tak trochu. Tak ten chlapík jste byl vy? No, to jsem měl věděti! Má poklona, Cartere! Jste vy ale umělec v převlékání!“

„To nese povolání s sebou.“

2.

Také v Chicagu je newyorský Nick ihned jako doma. Zrovna jako v metropoli nad Hudsonem. Krčmy a brlohy znal co nejdůkladněji a s neúnavnou vytrvalostí navštěvoval jednu po druhé. Zaváděl rozhovory s pochybnými hosty, dal si sem tam načepovat sklenici piva a naslouchal úzkostlivě každému slovu.

A podobně vydal se taky na putování Kuřátko, který vyhlížel neméně lumpácky.

I „lumpáci“ se ovšem na podobných toulkách střetnou občas s hladovým kocourem, anebo alespoň kvalitně trénovaným boxerem, a ledva Carter někomu podobnému uštědří pořádnou petardu do žaludku, už-už v něm rozpoznává jeho neomylná paměť další známou firmu…

Ale i Skoba učinil podobně nemilý objev, dočítáme se, a ihned obratně uskočil, aby unikl Carterovým pěstem. Zvolal: „Proklatě – to je ten slídící pes! Nick Carter.“

V tomtéž okamžiku vzal do zaječích, pádil úprkem a již za minutu zmizel za rohem.

3.

Tomu strachu se nedivme, pan Skoba měl proč utíkat a vůbec KAŽDÝ se tenkrát bál neúnavné figury Nickovy, která byla v podstatě už i předzvěstí literárně kvalitnějšího Philipa Marlowa plus celé řádky dalších hrdinů drsné školy, kteří teprve měli přijít. Ano, taky Nick Carter, podobně jako oni, občas inkasoval nakládačky.

4.

Na zadní straně každé z carterovek býval i jedinečný Nickův popis. Přímo z pera pana McCluskyho: Není Amerikána, velkého ani malého, který byl neslyšel o Nicku Carterovi.

A přece se v celých Spojených státech sotva kdo může pochlubit, že by již kdy viděl Nicka Cartera v jeho pravé podobě. Proč ne? Tajemství Carterova velkého, až víře nepodobného úspěchu, záleží v jeho proměnlivosti!

V jeho nedostižitelném umění přestrojiti se a změniti držení těla, tvář, hlas – ano, i pohled očí. Jaký div. Umění to Carterovi umožňuje, aby se nepoznán volně pohyboval jak ve vysokých kruzích, tak i v hlubinách lidské společnosti, ba aby se odvážil i na místa, kde vyvrhel lidstva kuje své zločinné plány a slaví bohaprázdné orgie.

Všeliké tyto „tajnosti Nového Yorku“ se ovšem odehrávaly v ještě starosvětsky zlatých časech, kdy „nad Hudsonem“ docházelo k vraždě tak jednou za dva dny. I tak ale…

Jistě. Děly se i jiné a ještě horší ohavnosti, o nichž se však jakživ nikdo nedoví, protože jejich oběti odnáší řeka Hudson až do nekonečnosti oceánu. I sebenapínavější kriminální román čte se jako mdlá odrhovačka proti těmto pestrým dobrodružstvím každého čtenáře v dychtivém napětí udržujícím a přitom i pravdivým a skutečně zažitým.

5.

Pravdivým-nepravdivým, pravdou je rozhodně to, že po boku mnoha dalších sešitových edic, jakými byly u nás hlavně cliftonky anebo série Detektiv Bangs z pera brakopisce Slávy Václava Jelínka, působí Nick Carter značně kvalitněji. A kromě toho…

Existuje až dodnes v daleko působivějších sešitech velkého formátu a s obálkami, které doslova magnetizovaly tím, jak hýřily barvami i akčními efekty (a viz také známý úvod Brdečkova filmu, kde jsou tyto obálky použity).

Ze všeho nejvíc se tyto sešity podobaly buffalobillkám a není to náhoda. Coryell se prý skutečně inspiroval právě řadou svazečků o plukovníku Codym. V porovnání s indiánskými vyvražďovačkami leží ovšem carterovky opět o poschodí výš a docela často se dokonce dají nazvat regulérními detektivkami. Naprostým právem a nejen kvůli obálkám byla tedy jejich sláva ze slávy všech edic nejzářivější a úplným právem ta sláva už dávno před naší Adélou přistrčila Nicka také k filmu.

Je to tak. Už před první světovou válkou vznikla totiž celá série snímků s hercem Joe Hammanem, pozdějším autorem (také u nás vydaných) knížek Po stopách Divokého západu (1961) a Z Divokého západu na Montmartre (1962) a roku 1939 následoval už zvukový film Nick Carter – mistr detektiv. V letech šedesátých a éře Hunebellova Fantomase přišly pak i dva francouzské filmy s Eddie Constantinem (1964, 1965), první z nichž nese pyšný titul Nick Carter rozluští vše (1964), a dalším americkým pokusem zůstávají Brdečku těsně předcházející Dobrodružství Nicka Cartera (1972). Ale vraťme se od obrazovek mezi staromódní zažloutlé stránky těchto braků, kde se mimo jiné dočteme...:

Pátrač ani nemrkl, když mu rozlícený nepřítel nasadil ústí revolveru na spánek.

Klidný, pronikavý pohled Carterův pohřížil se do planoucích očí Carruthersových.

Okamžik se už zdálo, že slavný detektiv opravdu dospěl na konec své skvělé životní dráhy. Na jeho protivníkovi bylo vidět, že je skutečně odhodlán k nejhoršímu, ale tu již přišla pomoc ze strany, odkud se jí Nick Carter nejméně nadál. S tlumeným výkřikem hněvu skočila Inez Navarrová ke svému milenci a vyrazila mu vražednou zbraň.

„Blázníš, Morrisi?“ zasyčela jako zmije. „Zapomněls, že se Pacička každou chvíli může vrátit s pochopy? Nick Carter zemře – musí zemřít, ale ne zde – ani tak bez bolesti!“ dodala s ukrutným smíchem.

A co na to lítý Morris?

Zhluboka si oddechl. Byl rád, že ho Inez vzpamatovala. Mocný nával vzteku připravil ho předtím o chladnou rozvahu.

„Dobrá!“ zamručel.

„Děkuji vám, slečno Navarrová!“ řekl Nick Carter klidně, jako by šlo o výměnu přátelských pozdravů. „Vím sice, že se mnou nemáte dobrého úmyslu, ale nic nevadí. Prozatím jste mi přece jen zachránila život – a další se brzy ukáže.“

A opravdu, vážení, ukázalo se. Ač nejprve...

Morris se vztekle zachechtal: „Věřte mi, Cartere, že máte Inez zač děkovat! Jen ještě vteřinu měla počkat se svým napomenutím – a byl bych stiskl kohoutek. Vida, jak snadno mohl inspektor McClusky pozbýti hlavního spolupracovníka. Hej, Pancho, vem Cartera za nohy. Je svrchovaný čas, abychom ho uklidili. Pacička zde bude co nevidět a s ním zajisté přijde celá newyorská policie!“

„Co se toho týče, myslím, že jste skoro uhodl, Morrisi Carruthersi!“ odvětil Nick Carter s lehkým posměchem, avšak Morris Carruthers se opět pustě zachechtal: „Nám to neuškodí a vám to ještě méně prospěje, mudrci z Mulberrystreetu.“

Přeskočme teď už rychle pár svébytných stran a sledujme poté štíhlého Nicka (Michal Dočolomanský mu, řekl bych, skutečně dobře odpovídal), jak už zas pevně sedí v sedle.

„Co je?“ otázal se hluboký hlas z vnitřku bytu.

„Otevřte – jménem zákona – otevřte – jsme policejní úředníci!“ poručil detektiv.

„Hrom a peklo – to je Nick Carter – on žije!“

Pátrač odskočil ode dveří, neboť bylo nebezpečí, že by naň mohlo býti vystřeleno, což se i stalo skutkem, neboť jen o vteřinu později padl roztříštěnými dveřmi výstřel, který svým hrozivým rachotem naplnil dům.

„Mrhači prachem, Maxi Skobo!“ pravil klidně Nick.

A ke všem ostatním vevnitř: „Budete obklíčeni a musíte spolknouti naši medicínu.“

Ha, vida! Medicínu! Není to ovšem zase tak jednoduché a beze své početné rodiny by Nick asi opět ostrouhal. Ve finále tohoto příběhu ovšem sedí Skoba již pokorně na chodníku a jest hlídán Idou i Pacičkou, dvojicí se zdviženými revolvery… Objevili se znenadání!

„Tisíce hromů, to je ale štěstí!“ zvolal Nick Carter velmi potěšen. „Děti, ale jak jste sem vůbec přišly?“

„Mistře, jak... Bez křídových značek Kuřátkových bychom se sem vůbec nedostali,“ odpověděl se smíchem Pacička.

Načež už následuje další typické finále, kdy snad veškeré podobné edice zdůrazňovaly přísné potrestání padouchů. Až snad na to, že jednotlivé carterovky na sebe někdy úzce navazovaly, takže...

Když Morris vyslechl tento rozsudek, změřil si Nicka pohledem, který by detektiva okamžitě usmrtil, kdyby byl měl pevné ostří jako nůž anebo dýka.

„Ještě nesedím na elektrickém křesle!“ vyrazil ze sebe Morris, když ho Carter jako obyčejně osobně zavedl až do tuhé vazby.

„Ne, ještě nesedíte. Ale budete seděti, jakmile nadejde den soudcem ustanovený!“ odpověděl slavný detektiv klidně. „O to nemějte starost, neboť já se vás do té chvíle nepustím!“

„Uvidíme, kdo se bude smáti naposled!“ ušklíbl se odsouzenec. „Co mne se týče, mám tušení, že napřed zemře ještě kdosi jiný – a to mou vlastní rukou. Přibijte si tuto výstrahu na dveře, abyste na ni nezapomněl, Cartere!“

Ale Nick se klidně zasmál řka: „Že si tak zbytečně lámete jazyk, Carruthersi! Víte dobře, že jsem se vás nebál, dokud jste jako král zlodějů běhal po svobodě s volnýma rukama, a teď že bych se měl lekati vašich hrozeb? Ani mi nenapadne. Raději se smiřte s Bohem a neoddávejte se nadějím, které se vám rozhodně nemohou vyplnit. Hodiny vašeho života již docházejí a já, Nick Carter, zaručil jsem se ctí, že na vás bude rozsudek řádně vykonán!“

6.

A co myslíš ty, čtenáři Neviditelného psa? Bude rozsudek v následujícím svazečku opravdu vykonán? A to řádně?

Dá se o tom s úspěchem pochybovat, a není proto třeba se diviti, že také Miloš „Zahradník“ Kopecký Nicku Carterovi znova a znova unikal.