Letní úvaha o rozštěpené soše

Bezpečnostní kamery hledící na zámeckou terasu v kláštereckém parku ožily. Mají totiž důležitý úkol – hlídat dřevěné plastiky, jež vznikly v rámci sympozia „Paměť krajiny“.

S pamětí souvisel především materiál - dřevo, s kterým po staletí v oblasti Krušnohoří pracovali sudetští řezbáři. Umělecká ředitelka sympozia Jitka Kůsová, sama sochařka, chtěla k tomuto ušlechtilému materiálu znovu upoutat pozornost a navázat tak na přerušenou tradici, proto bylo na počátku léta 2014 pozváno do Klášterce nad Ohří šest sochařů. Po dobu jednoho týdne zde vytvářeli své skulptury. Měla jsem to štěstí, že jsem jejich tvorbu mohla sledovat od samého počátku, tedy od předložených návrhů až po výslednou realizaci. Bylo pro mne nesmírně zajímavé srovnávat původní vizi autorů a skutečnou podobu díla a také si představovat, co z osobnosti tvůrce rezonuje v jeho soše.

Přiznám se, že skulptuře, která mě uchvátila, předcházela skica, jež mě naopak nechala chladnou. Netvrdím, že „Vnitřní hlas“ Jiřího Němce nebyl již v návrhu kvalitní, jen mne prostě neoslovil.

Na kresbě umělec představil objekt uzavřený jakoby do sebe. Hlavolam. Sám k němu podal toto vysvětlení: „Socha by měla patřit do série "Hlavy na čepu", které rozsévám po různých místech v rámci sympózií. Těmito plastikami se snažím otevírat otázku individua, jeho jedinečnosti a vztahu ke společnosti.“ Proč ne, ale můj, mohu-li to tak říct, „cit“ nedokázal do téhle racionálně vystavěné představy vstoupit. Byla příliš postavena na mužském principu.

Moment, který úplně změnil podstatu díla, přišel, když sochař zjistil, že jeho javorové dřevo má v sobě skrytý „kaz“, jenž nebyl na uříznutém kusu kmene navenek patrný. Uvnitř totiž zůstaly pozůstatky nerozvinutého větvení, tenhle javor byl prostě rozštěpený. Jenže co s ním? Umělec kaz přijal za svůj a skulpturu podřídil tomu, co stvořila sama příroda. Vzrušující drzost. Vždyť by se objekt mohl dočista rozpadnout! Dovedu si představit, jak přistupoval na takovou výzvu. Se zatajeným dechem…

Fascinovalo mě, jak něžně a přitom fortelně Jiří Němec s materiálem pracoval, jak jej respektoval. Elektrické nástroje používal jen minimálně, tesal hlavně pomocí poctivé sekyry. Tvar, k němuž se takovou technikou dostal, na sobě nesl stopu ostří, jež přípomínala šrafuru, citlivě sledující a podporující modelaci plochy, ať už kulovité nebo rovné. Divák nemohl odolat, aby si na šrafované objemy nesáhl.

Původní návrh tedy sochař zrealizoval úplně jinak, než předpokládal. Integrací utajené vady sochu najednou otevřel. Přiblížil ji ženskému principu. Najednou se z ní stala bytost s prasklinou. Před neživou dokonalostí dostala přednost křehkost. To není jen ležící hlava, je to i akt, zralé avokádo s peckou, hudební nástroj připomínající plátna George Braquea. Socha má skutečně hlas. Hlas s temným témbrem.

Bezpečnostní kamery na terase zámku mne vidí obhlížet „Vnitřní hlas“ Jiřího Němce takřka každý den. Přijeďte také, ať nejsem na záznamech jediná podezřelá, máte na to celý rok, tak dlouho totiž instalace potrvá.

Překrásně zpracovaný kaz na pozadí krajiny Doupovských vrchů a řeky Ohře stojí za vidění.

Poznámka: MgA. Jiří Němec je absolventem VŠUP Praha, ateliéru prof. ak. soch. Jiřího Beránka. Žije a pracuje v Boleboři u Chomutova.