Je to kulturní událost: jednou za rok se v kině Národního filmového archivu Ponrepo sejde pár desítek lidí a chvilku se povídá, chvilku se pouštějí filmy, pak nikým nezvolená porota vyhlásí a předá cenu Nikolaje Stankoviče za minulý rok - a pak lidé postávají ve vestibulu, popíjejí víno, chodí ven kouřit a povídají si. Minulé pondělí se to odehrálo už popáté - Karlovy Vary to sice nejsou, ale tradice to už je. Cenu tvoří diplom, láhev slivovice „Nikolaj“, a letos i grafika jednoho ze samozvanců Michala Matzenauera. A maličké peníze - co se podaří mezi příznivci vybrat.

Cenu si vymyslel ten, po němž je nazvaná, básník a filmový kritik Nikolaj Stankovič, který se rozhodl sám za sebe udílet z vlastních peněz cenu za mimořádný, leč naší z velké části konformní filmovou kritikou přehlížený tvůrčí počin v oblasti kinematografie. Do své smrti v roce 2001 ji stačil udělit třikrát - a když zemřel, rozhodla se skupina jeho přátel a příznivců v jeho úsilí pokračovat. Proč by měly dostávat ceny jen filmy, které trhají kasovní rekordy?

Ceny byly uděleny tři: hlavní, řádnou cenu za rok 2006 dostala režisérka Petra Všelichová za dokumentární film Zločin jménem Katyň, dvě mimořádné ceny Dušan Hudec za dokument Miluj blížneho svojho... a Petr Zvoníček za animovaný snímek Sanitkasan. Oba dokumenty jsou tematicky i filmově vskutku pozoruhodné. Slovenský dokument vypravuje o osudu Židů z Topoľčan - o tom, jak lidi, kteří přežili nacistické koncentráky, postihl v roce 1945 pogrom. Jako mnoho jiných dobrých dokumentů však přesahuje okruh místa i osob, jež v něm vystupují, a na střípku ukazuje obecný problém. O poválečném pogromu ve slovenských Topoľčanech ví málokdo - ve škole se o něm neučilo a ti násilníci, kteří přece jen byli odsouzeni, byli záhy amnestováni, protože to byli dělníci a dobří soudruzi. Z filmu však vysvítá i problém daleko obecnější, problém antisemitismu, který je na Slovensku (a přinejmenším v celé střední Evropě) stále živý.

Zapíraný zločin byla i Katyň - povraždění pětadvaceti tisíc polských válečných zajatců, které na jaře 1940 postříleli na přímý Stalinův rozkaz příslušníci NKVD. Důstojníci padli do zajetí poté, co SSSR v dohodě s Hitlerem obsadil (navždy, jak se po válce ukázalo - tedy do konce své existence) v září 1939 polovinu Polska. Do roku 1990, kdy Gorbačov katyňský zločin přiznal, o něm až na skutečně nepatrné výjimky mlčeli nejen východní, ale i západní historici. Je dost pozoruhodné, že se v Rusku dodnes najdou lidé, kteří sovětskou vinu na vraždách popírají: docela by mě zajímalo, zda tak činí z naivního ideologického přesvědčení, nebo za cizí peníze - anebo ještě z jiných důvodů.

Přes pochmurnost témat vyznamenaných filmů byl večírek příjemný. Z peněz, které samozvaní porotci vybrali mezi kamarády, zbylo i na víno, a protože předání ceny je podnik málem rodinný, vyšlo na všechny. A Jiří Fiedor dokonce obětavě uvařil vynikající guláš: zřejmě neměl dost starostí se sháněním peněz a prohlížením desítek filmů...

LN, 29.6.2007