Na počátku bylo slovo.

Zdá-li se vám tento výraz známý, ale nejste si jisti, odkud, tady je připomínka: Karel Čapek tak uvedl své znamenité a zasvěcené vyprávění o tom, jak vzniká film.

Jistě, ta věta je oblíbená i odjinud, například z Bible, ale Čapkův výklad je pro naše potřeby nejpřiléhavější.

Zdeněk Svěrák představuje čtyři příběhy, z nichž tři se už staly filmy. Na ten čtvrtý filmové zpracování teprve čeká.

Ten dosud nenatočený příběh se jmenuje Po strništi bos. Tomu také budeme věnovat nejvíce pozornosti. Obecná škola, Kolja a Vratné láhve, to už jsou dnes v povědomí českého diváka pojmy. Úsměvně vyprávěné příběhy, chápající lidské slabosti i síly. Při jejich čtení si každý vybaví, že mladý (poměrně) Jan Svěrák je možná viděl trochu jinak, než je viděl jeho táta; kromě toho, že je viděl určitě jinak, než je vidí dnešní čtenáři povídek, které jim předcházely.

Je nesporné, že když je táta předložil synovi ke čtení poprvé, vypadaly trochu jinak, než vypadají dnes, ostatně tohle potvrzuje i sám autor. To už tak bývá, že autor mluveného slova vidí děj jinak než ten, kdo z něj pak udělá pohyblivé obrázky.

V každém případě tak, jak se většina diváků bavila nad kultivovanou podívanou oněch tří už dávno dokončených filmů, tak se bude čtenář bavit nad kultivovaným jazykem čtené představy původního autora. Bude v duchu porovnávat psané slovo s obrazovým. Někdo dá přednost tomu prvnímu, někdo tomu druhému. Každý z těch přístupů bude mít svoji platnost.

Ostatně mnozí z nás si všimli, že když jsme nejdřív četli knihu a pak zhlédli film, který vznikl na jejím základě, byli jsme častěji než nikoliv zklamáni. Každý z nás si totiž ten film představoval úplně jinak. Když budeme mít štěstí (a poskytneme si trochu času), může se nám stát, že si uvědomíme, že představa člověka, který vytvořil pohyblivé obrázky, se vlastně blíží představě původního autora lépe, než se blížila ta naše představa.

Tady máme možnost pohledu v obráceném pořadí. Je to ohromně užitečný pohled. Kromě všeho ostatního nám dokazuje, že syn tátu chápe. A naopak: táta chápe syna. I ve chvílích, kdy se táta rozčiluje, že mu nerozumí vůbec nikdo. Včetně jeho vlastního syna.

Dosud se nakonec vždycky sešli.

A teď se plynule dostáváme k dosud nenatočenému příběhu.

Po strništi bos knihu uvádí. Příběh je úplně jiný, než na jaké jsme u Zdeňka Svěráka zvyklí. Místy běhá čtenáři až mráz po zádech.

Nutno uvést, že nevznikl tak, jak je uveden v knize. Když otec synovi původní povídku před zhruba desetiletím předložil, řekl syn, že to není příběh, který by unesl celovečerní film. Otec se asi (určitě) původně trochu popudil, ale nenaléhal. Po těch deseti letech se k němu vrátil, aby zjistil, že syn měl pravdu.

A tak ho napsal znovu.

Jde o příběh malého kluka z doby známé jako Protektorat Böhmen und Mähren. Začíná v Praze, pokračuje po násilném vysídlení rodiny na venkově u příbuzných.

Jistě, už samotné přesídlení malého kluka, který původně neznal nic jiného než městský život, by mohlo s sebou přinést řadu nezvyklých, někdy i úsměvných okamžiků. Jenže jde o násilné přesídlení v násilnické době. A to mění úplně všechno.

Nebojte se, nebudu vyprávět celý příběh. Ani jeho ukončení. To už vůbec ne. Prozradím pouze, že je typicky svěrákovské. Tedy optimistické. A hlavně: je to sice ukončení příběhu v knize (později snad i na plátně), ale ten příběh vlastně bude pokračovat. Jak? To nevíme. To asi neví ani Zdeněk Svěrák. I přesto, že jde vlastně o příběh trochu životopisný.

Život je jedna věc, film (či filmová povídka) je něco úplně jiného.

Nemluvě už ani o tom, že s lety se v paměti nepříjemné vzpomínky spíše rozostřují. Obvykle zůstávají pouze ty, které v nás i po letech vzbuzují pocity libosti.

Jenže Zdeněk Svěrák je poctivý autor. A tak v předivu vzpomínek nachází i takové, za které se dodnes viditelně stydí, ačkoliv jako malý kluk neměl ani ponětí o tom, co vlastně dělá. Vždyť nemohl ani pořádně tušit, co se všechno děje kolem něj.

Pakliže to syn Jan Svěrák natočí alespoň trochu tak, jak to napsal táta Zdeněk Svěrák, můžeme se těšit na příběh, který je neobyčejný právě svoji zdánlivou obyčejností. Takhle se čte. Snad ho takhle přečte i režisér.

Knihu Filmové příběhy vydalo v Albatrosu nakladatelství Fragment. Obálku a ilustrace vytvořil (a skvěle vytvořil) Jaroslav Weigel, takto můj dávný kamarád a bývalý kolega z dob, kdy jsme pracovali v tehdy poměrně slušném týdeníku Mladý svět. Graficky knihu dotvořil velice čistě, ladně a elegantně Michal Weigel.

Kromě toho, že se skvěle čte, drží se Svěrákovy Filmové příběhy vskutku skvěle v ruce. Tak skvěle, že čtenář zažije zklamání, když zjistí, že už je u konce.