„Je … čas mlčení a čas mluvení …“ Citovaná klasická slova se sama derou do úst při zjištění, že v českém překladu slavného románu byla přičiněním bývalé členky souboru Bambini di Praga oproti originálu bez náhrady vypuštěna pasáž ústředního významu, pasáž věnovaná výstřední erotice.

Hlavnímu hrdinovi románu, takto šéfredaktorovi vlivného britského deníku, se dostanou do rukou fotografie svědčící o tom, že britský ministr zahraničí trpí transvestitismem – chorobnou touhou převlékat se do šatů opačného pohlaví. V originálu (s. 70) je výslovně zdůrazněno, že z jedné fotky je patrné, jak politik v ženských šatech dává průchod svým sexuálním sklonům, neoddává se tedy pouhé parodii, recesi: „This was not something that could ever be passed off as a fancy dress, or a lark in front of the camera. The strained, self-absorbed expression was that of a man revealed in a sexual state. The strong gaze into the lens was consciously seductive.“ (Překlad v odpovídajících třech českých větách: „Nedalo se to – tj. způsob ustrojení a nalíčení – v žádném případě vydávat za maškarní kostým ani za žert před objektivem. Napjatý, extatický výraz obličeje patřil muži, který zrovna dává průchod vlastním pohlavním sklonům. Upřený pohled do objektivu byl vědomě svůdný.“ Shrnutí výrazivem Jana Saudka, experta přes sex i přes focení: „Ten chlap to myslel zatraceně vážně!“) Citované tři věty byly spolu s větou následující (týkající se nasvětlení kompromitujících fotografií) v české verzi (s. 52) opomenuty! Místo šťavnatých sentencí o sexu se čtenář české verze setkává pouze a toliko s mlčením. Vyjádřeno slovy poněkud poetičtějšími, „před majestátem sexu hlas pěnice pojednou umlká ...“ To je sice pěkné, avšak místo odmlky měl v českém textu, a na tom s neústupným sucharstvím trváme, stát odpovídající překlad!

Jak to, že překladatelka, náruživá sólová pěvkyně a druhdy členka souboru Bambini di Praga, najednou na tom nejméně vhodném místě – v rozporu se všemi obchodními závazky i se základními překladatelskými zásadami – nepřekládá? Vždyť svévolnou a nenahlášenou sabotáží připravila české čtenářstvo o informace zcela nepostradatelné pro další sledování zápletky románu! A jak k tomu přijde Ian McEwan, renomovaný britský autor? K tak závažnému zásahu do struktury jeho díla, objektivně jistě neomluvitelnému, musela mít „výkonná umělkyně“ přinejmenším vážný důvod subjektivní, psychologický. Pokusme se jej najít.

Prvním důvodem, který se nabízí jako vysvětlení, by mohla být tzv. inhibice související s překládaným tématem (sexem), tedy česky: vnitřní psychické zábrany. Kulínského pěnice se mohla cítit, vyjádřeno obratem Jana Krause, „obtěžována sexem“ jako takovým. Vnitřní psychické zábrany by mohly pramenit buďto z jakéhosi dávného sexuálního traumatu, nebo z čiré bezradnosti tváří v tvář fenoménu sexu vůbec. (Takovou bezradnost bychom snad u sedmadvacetileté osoby mohli označit za mírně staropanenskou.)

Nebojme se se však ani úplně jiného psychologického vysvětlení nepatřičné odmlky. Totiž možnosti, že naše pěnice tváří v tvář šťavnaté erotické pasáži od britského „básníka perverze“ naopak veškeré zábrany až frivolně odhodila, aby se plně poddala a oddala vlně sexuálního vzrušení. (Žel, dodejme opět s neústupným sucharstvím, místo řádného plnění smluvních závazků!) Její ruce v takovém případě na klávesnici počítače pochopitelně spočívat nemohly, neboť se intenzivně zabývaly činností hrubě mimopracovní, totiž činností, kterou autoři životopisů slavných osobností označují cudným eufemismem „samohana“…

Potom by běželo rovněž o „obtěžování sexem“, leč s vlastním rozhodujícím přispěním, a to přispěním přímo manuálním. V poněkud pozměněném smyslu se v této souvislosti vnucují slova písně Františka Nedvěda: „Jdou, ruce kamsi jdou …“ Nabízí se též terminologická inovace ve stylu Josefa Škvoreckého: „samoharašení“. Ano, ani takové vysvětlení nelze předem vyloučit. Osobně bych se k němu dokonce přikláněl z toho prostého důvodu, že na jiných místech románu překladatelka bez ostychu sahá ke slovníku velice peprnému (a žádnou inhibicí přitom evidentně netrpí).

„Je čas mlčení a čas mluvení…“ Ta prastará slova patří k samotným kulturním základům euroatlantické civilizace. Nacházejí se ve starozákonní knize Kazatel, tedy v tzv. mudroslovné literatuře, ve spisech, jež se zaobírají přednostně moudrostí, a druhotně pak opakem moudrosti, „bláznovstvím“. Bývalá sboristka (a nynější sólová pěvkyně) měla, jak vidno z jejího překladu, s rozlišením času k mluvení a času k mlčení v sedmadvaceti letech (kdy její překlad vyšel) zásadní problém. Téma, o kterém nebylo svého času (ještě roku 1999!) náležitě hovořeno (sex), jako by se vyrazilo a vypučelo jindy a jinde, nevhodně, „bláznivě“, nad rámec veškerých přiměřených parametrů a proporcí.

Překlad románu britského „básníka perverze“ Iana McEwana z pera bývalé členky souboru Bambini di Praga je dílem doslova bláznovským. Jediným velkým samoharašením. Samohanou v širším smyslu (opakem sebechvály). Bláznovské a bláznivé mlčení (překladatelské vynechávky) je rubem téže mince, jejíž líc tvoří bláznovské a bláznivé mluvení (překladatelské a interpretační posuny a úlety). To je hukot, to je rachot, přátelé! Slyšíte ho? Zaznívá i v onom nemístném tichu!

Odkazy
McEwan, I.: Amsterdam, Jonathan Cape London 1998
McEwan, I.: Amsterodam. Přeložila Markéta Cukrová, Volvox Globator Praha 1999