Poklady nosíme v srdci

V dětské knížce "Filipka", která se odehrává nějakých osm let po II. světové válce, holčička navštíví smutnou šedivou paní. Dostane od ní tesklivého porcelánového panáčka s ulomenou paží. Kdysi patřil její dcerce Evičce a nic mu nescházelo, ani úsměv. Pak do jejich domova vtrhli páni v černých uniformách a odvedli s rodiči také malou Evu. Když chtěla své věci ještě uklidit, jak se patří, vyřešil jeden z nich pořádek sám: dětské poklady jednoduše odkopal okovanou botou do kouta. Panáček přišel o ruku a optimistický pohled na svět. Paní – šedivá a osiřelá - se z Ravensbrücku vrátila do bytu s troskami hraček…

Počkat, tohle se týká knihy, ne kinematografie. A kde jsou ti "Památkáři", v originále "The Monuments Men"?

Souvisí to, jak mnozí tušíte i víte; nejenom skutečností, že oba příběhy vycházejí z knihy a koření v rmutných letech té nejkrutější z válek. "Památkáři" jsou totiž hollywoodsko-německou adaptaci stejnojmenné literární předlohy "The Monuments Men: Allied Heroes, Nazi Thieves and the Greatest Treasure Hunt in History", kterou napsal Američan Robert Morse Edsel ve spolupráci s Bretem Witterem. (Více zde)

Pro ty, kteří se dosud nesetkali ani s knihou, ani s filmem, ve stručnosti shrnu. Odedávna se ve válkách umělecké poklady kořistily – patřily k ceněným trofejím - nebo ničily; často záměrně. V této nechvalné tradici pokračovali i nacističtí pohlaváři. Od zkonfiskovaného židovského majetku pak při dobývání Evropy přešli k systematickému, lačnému plenění muzeí, galerií, knihoven, archivů. "Dekadentní" artefakty a "rasově škodlivé" knihy bez slitování likvidovali, vybraná díla odváželi a umisťovali do vhodného prostředí. Nejprve většinou na zámky a hrady, nezřídka na obsazených územích. Když začalo jít do tuhého a spojenecká vojska zatlačovala nacisty zpět do říše, cenné kulturní poklady byly hromadně exportovány do tajných úkrytů.

Hrozilo dvojí nebezpečí: že umění neocenitelné hodnoty a mimořádného historického významu bude zničeno během válečných operací, ať tou či onou stranou. Vskutku k tomu docházelo… Stalo se nejednou, že je nacisté záměrně zničili, aby nepadlo nazpět do rukou vítězů - těch, kterým po právu patřilo. Mohlo být ztraceno, zašmeleno, beznadějně zmizet v přísně soukromých sbírkách. Tak se například ztratil Rafaelův "Portrét mladého muže" (ve filmových "Památkářích" v rámci fikce ho nacistický důstojník spolu s jinými díly nechá pohltit žárem plamenometu) nebo celá Jantarová komnata, pýcha ruských panovníků i sovětského režimu a zlatý hřeb pohádkově nádherného letního sídla Carskoje Selo; po válce z něj zbyly jen očazené rozvaliny.

Je příznačné, že na záchranu památek a uměleckého bohatství nepomyslela žádná z protihitlerovských vlád. Chápu, měly své strategické starosti. Musel přijít "obyčejný člověk", takto vysloužilý důstojník z I. světové války, americký muzejní kurátor, teatrolog, odborník na restaurátorské a konzervační techniky – George Stout. Nezměrnou energií doslova vydupal ze země ustavení skupiny nazvané The American Commission for the Protection and Salvage of Artistic and Historic Monuments in War Areas (1943), později známé jako Roberts Commission.

skuteční Památkáři

Nevelká skupina amerických, britských i francouzských specialistů, kunsthistoriků, restaurátorů začala po vylodění operovat na kontinentu (viz). Z povahy jejich špičkové kvalifikace vyplývá vyšší věkový průměr, většinou nulová bojová připravenost a menší fyzická zdatnost. Přesto se nezastavili před rizikem, že uváznou v ozbrojených akcích, budou zraněni, zahynou. Naopak, neodradilo to ani další uchazeče o účast ve skupině. Nakonec úvar po skončení války v Evropě tvořili příslušníci třinácti národů v počtu téměř čtyř a půl stovky osob. Působili také na území Československa. Žen se účastnila jen hrstka, ale jejich přínos ke společnému poslání představoval významnou položku. A samozřejmě, součinnost s domácími hnutími odporu velice pomáhala…

"Památkáři" se snažili spolupracovat s frontovými jednotkami, pokud bylo možné předejít destrukci památkových objektů – což naneštěstí nebylo vždycky reálné nebo by pro vojenské útvary znamenalo vyšší ztráty na životech. V časové tísni a na rozsáhlém území se museli pohybovat jednotlivě, pátrat na vlastní pěst po nacistických úkrytech uměleckých předmětů, sbírat a vyhodnocovat informace, ať už soupisy pořízené odbojáři nebo jen náhodné útržky zpráv či postřehů. Riziko přinášelo i samo odhalování skrýší s potenciálním zaminováním.

V neposlední řadě pak identifikace nalezených artefaktů znamenala značný objem mravenčí, neokázalé a tak trochu nevděčné práce. Mezi nejvzácnější úlovky památkářů patří úchvatný van Eyckův oltářní triptych v Gentu (1432), Madonna z Brugg vytesaná Michelangelem (1504) a Vermeerův Astronom (1668) - viz.

Edselova svižně napsaná, objemná a pro mnohé objevná monografie byla vícekrát přeložena, mimo jiné i do češtiny. V roce 2011 ji s použitím původního návrhu obálky vydalo nakladatelství Víkend; je beznadějně rozebrána. Přísně vzato, tuzemský název "Po stopách nacistických pokladů" mírně zavádí. Nejednalo se přece o poklady nacistů, ale o kulturní klenoty, které bezostyšně uloupili jiným národům. Na knižním trhu se v posledních letech objevilo na půl tuctu dalších faktografických publikací s podobnou tématikou, dvě z nich vytvořil právě Edsel. Umělecká díla, která byla během válečných let zmařena, odcizena či jsou dodnes nezvěstná, představují pro čtenářovu zvídavost i emoce silné lákadlo.

Není divu, že se "Památkářů" chopil slavný herec, režisér, producent a scénarista George Clooney. Nasadil všechny tyto své profesní role, aby vytvořil na základě knihy film, který se stal jeho srdeční záležitostí. Až na několik zanedbatelných drobností se mu podařilo přesné zachycení doby (včetně častého kouření aktérů příběhu - nezbytné první pomoci při neustálém stresu -, křídou načrtnuté bílé hvězdy na zabaveném německém autě, dobové módy, vybavení vojenských táborů nebo roztomilý stánek s občerstvením ve vichistické Francii). Mimochodem, partnerem uvedení filmu v českých kinech byl časopis Živá historie.

S přispěním výborných herců i v epizodních rolích dosáhl Clooney-režisér autentické atmosféry a silných dějových momentů. Okamžik, kdy památkáři dorazí mezi žalostné zbytky zdí a ptají se po vesnici, načež zjistí, že se nacházejí v jejím středu… Rozhovor, v němž jiný člen družstva omlouvá úsilí sovětských vojáků získat část ukrytých uměleckých klenotů skutečností, že Sovětský svaz postihly obrovské ztráty, tudíž by měl jistý nárok na kompenzaci… Chvíli, kdy památky nahromaděné v důlní štole zachvacují plameny… Drobné detaily, které charakterizují stěžejní aktéry a úskalí, která musí překonat, úspornými, minimalistickými zkratkami.

Recenze a názory se liší, od pochvalných až po kritické. "Byl to takový milý filmík. Ale slohově roztříštěné – tak má to být komedie, nebo tragédie?" " Už s těmi válečnými a holocaustovými dojáky dejte pokoj!" " Hm, věci! A kdo se stará o ty mrtvý za války?" "Chyběla dynamika, spád, akční scény!" "Moc proslovů." Jenže – není snad každá kritika více či méně subjektivním vyjádřením, osobním zážitkem? Přesto "Památkáři" vzbudili mimořádnou pozornost; počet recenzí je úctyhodný.

Snímek s podobným námětem, The Train, byl natočen v roce 1964 v kooprodukci Francie, Itálie a Spojených států. Zachycuje dramatickou cestu vlaku naloženého množstvím naloupených uměleckých předmětů, které Němci před postupujícími Spojenci na poslední chvíli odvážejí do Říše. Francouzské hnutí odboje naopak snaží ztrátě svých kulturních pokladů zabránit – i za cenu nejvyšších obětí. Strhujícímu filmu dominuje Burt Lancaster v roli železničního inženýra, který má vlak doprovázet. S použitím úžasné lidské spolupráce a neuvěřitelně nápaditých a smělých triků odvádějí francouzští železničáři nacistickou pozornost tak šikovně, že vlak zavedou místo do Německa nazpět do Francie. Ale každý získaný kilometr je zaplacen něčím životem…

"Památkáři" však vyprávějí o něčem jiném. Možná by jejich poslání vyznělo lépe, kdyby šlo o seriál. Diváci by se dočkali zvýraznění osudů všech osmi hlavních postav, dostalo by se víc času na propojení jednotlivých linií. Jenže tento film zachycuje příběh věcí, ne lidí. Troufá si vysvětlit, proč přes 62 milionů mrtvých v této válce byly umělecké předměty důležité – vysvětlit jejich cenu americkému obecenstvu, které nemusí chápat, proč se jejich lidé odhodlali třeba i umírat pro neživé a vlastně i zbytečné obrazy a sochy, které navíc zůstaly v Evropě!

Věřte nebo ne: I v naší, doufejme stále ještě kultivované(?), dobré Evropě žije spousta těch, kteří zastávají postoj majora Terazkyho k historickým objektům a jeho estetická měřítka. Co se starými artefakty? Pokud začneme hovořit jejich o historickém a národním významu, nutně upadneme do schematických proklamací. Ne každý vnímá jejich osobitou a nadčasovou krásu. Estetická měřítka představují křehký, pomíjivý, proměnlivý faktor…

V Památkářích se uprostřed děje nachází scéna, kterou snad nikdo z recenzentů nezmínil, přesto je pro film a jeho myšlenku klíčová. Mezi ostatními, evidentně cennějšími díly nachází jeden z "monument menů" soudobý, civilní portrét ženy z dobře situovaných středních vrstev. Svoz židovského majetku… Památkář hledá adresu dámy na podobizně, zřejmě vdané ženy a matky, která se těšila lásce své rodiny a vracela ji. Byt je prázdný, vyrabovaný. Nezdá se, že se do něj kdo vrátí. Ale muž zavěšuje plátno zpátky na zeď: protože tam obraz patřil. Památkářovým úkolem je vracet věci - a s nimi otisky životů těch, kteří zmizeli v dýmu spaloven, pod troskami domů, na bitevních polích, na bědných cestách válečného světa.

Předměty, které ukrývají střepy lidských duší…