Krásná, nepraktická dáma udělá ve stresu podraz na vlastního bohatého manžela z New Yorku. Za jeho nehty lpěla, pravda, špína odpadlá z milionů. Ona ho zradí. Ale pak, dole na zemi a mezi lidmi, je tato poctivá zrádkyně, hraná charismatickou Cate Blanchettovou, jen cizorodou baktérií a leda prvokem rozkližujícím další rodinu v pořadí.

Autor (scenárista i režisér příběhu v jedné osobě) Woody Allen je sice starý, ale dává do filmu i sex. Poté, co procestoval Evropskou unii a skoro v každé metropoli kromě Bruselu udělal jeden dobrý film, vrátil se do San Franciska a natočil víc než dobrý film.

Blanchettová je navíc šik. Umí taky hrát. Jako málokdo, Oscar ji nejspíš nemine. A působí to dokonce tak, že snímek táhne. Opravdu? Omyl. Už scénář je kvalitní, když odráží jak životy horních, tak denní chleba nižších vrstev Ameriky. Až se ošije divák uvyklí na hollywoodské sny. A Jasmínin manžel (Alec Baldwin)?

Sice funguje skoro jako jestřáb z Wall Streetu, ale za hezkými zády své paní realizuje X sexuálních záletů. Je to normální? Nevím. Ale je to slabina. Jeho. A nejnovější zálet končí "vážnou láskou" ke dvacítce. Ještě větší chyba. A co jestřáb udělá? Řekne o lásce jasně i Jasmíně (a do očí), a ta v šoku vyťuká číslo FBI (anebo vytočí).

Rodinná firma nebyla právě mafiózní, to asi ne, ale bohužel nefungovala košer. A tak manžela zatknout na chodníku, načež se oběsí. Jasmína, ta ne. Sbalí svých pět švestek (mohla přitom mít rozvod a peníze) - a míří napříč USA za nevlastní, chudou sestrou do "Friska".

"Jdi na Západ, mladá ženo, jak řekl tenhle režisér," komentuje to. "A zde začnu nový život." Opravdu chce. Či blafuje? Posléze, jak vidíme, zvládne jen jedno: obloudit dalšího bohatce. Když je ovšem ruka v rukávě, stačí krátké, fatální setkání na ulici - a minulost dožene tu dámu.

Blanchettová předvádí veškeré představitelné emoce a ještě zůstává i přitažlivá, byť její hrdinka šíří zlo. To zlo ale nepramení z podstaty člověka, tvrdí nám Allen. Ono pramení z nemohoucnosti Jasmíniny povahy. Natočil díky tomu uvěřitelný film a jedné paní, která si uvykla na život v pozlacené kleci a není už s to sžít se s lidmi střední a nižší třídy.

Ovšem je i faktem, že to sledujeme ve zkratce, která je na diskusi.

Na Západě totiž Jasmína neakceptuje vášeň "obyčejného" zubaře, když ji tento obtěžuje z pozice šéfa, opustí tohoto "jako hmyz specializovaného" barbara a "donucena vlastní krásou" se vrací "ke svým": Na večírku se nechá sbalit ovdovělým mužem mířícím až do Kongresu (a vzpomeňme tu maně i na Byl jsem při tom).

Dopadlo by to "dobře", ale Jasmína bohužel není po přestálém šoku normální. Trpí samomluvou. Pro diváka i scénáristu je ovšem samomluva darem, vždyť právě monology tolik vysvětlí a přecházejí až do vizuálních retrospektiv, anebo dostávají charakter freudovského uřeknutí se. Například: "Do Prčic, s kým se tu mám vyspat, abych dostala martini?" vykřikne Jasmína v prostém kumbálu, mezi obyčejnými, ale právě proto jaksi i umravněnými lidmi.

Sice to vypadá, že o nevěrách nikdy nevěděla (a to na rozdíl od kompletního svého okolí), ale režisér mezi řádky naznačuje, že třeba přece tušila. Ba někdy akceptovala (a viz náznak návrhu na sex ve třech). A proč také ne, že? Nevěry neohrožovaly její společenský status. Až ta poslední.

Allenův film snad tíží jen problém mnoha snímků "ze života": lidi jsou vždy méně charismatičtí než herečtí představitelé. To se ovšem nedá skoro nic dělat (v USA to řekli i Formanovi) a Allen to chápe, i napsal "své herečce" part na tělo. Bohužel se tím ale vzdal šance na onu linii, která by ukázala, co by v San Francisku asi čekalo méně šarmantní sňatkovou podvodnici! Hodně podobný rozpor pak sledujeme v okamžiku, kdy Jasmína neohrabaně začne pracovat u stomatologa. Ten ani na vteřinu neuvažuje o jejím propuštění. Prostě se rovnou zamiluje. I ke sbalení kongresmana ale stačí ženina pasivita. Máme jednoduše sortu lidí, kteří k sobě už patří, ukazuje film, a máme tedy snad hrdince vyčítat tyto intuitivně čiperné tahy? Zazlívat jí, že je sama sebou? Přece... Kdo chce s vlky být...

Jenže společnému vytí už jednou nedostála tam na Východě, a třebaže Woody Allen glorifikuje americký Západ a San Francisko, jak jen může (on, milovník Manhattanu!), jeho podvodnici ulice města poučí a doručí jí kruté procitnutí.

Naštěstí se ale autor vyhnul výslovně socialistickému výkřiku "za každými velkými penězi je zločin" a opakovaně místo toho hovoří o genech. "Geneticky lepší" (uzná to i její sestra!) Jasmína ale nedostudovala antropologii, nic neumí (ani se učit) a vytěsní z bytu sestřina "primitivního" partnera. Už podvědomě se ani nechce uplatnit v řadovém zaměstnání. Proč? "Protože chci dělat něco pořádného!" hlásá "kytičkovou" iluzi v záběru, jenž Woody Allen komponoval jako pohled na Freudovo lehátko. A neuvědomuje si, že nesní o ničem řádném. Že sní o letu nazpátek nahoru.

"Okamžitě po telefonátu FBI jsem telefonátu litovala," sice tvrdí synovi, který ji navždycky zavrhl, ale nelže náhodou opět? Mluví pravdu?

Tento film postavený okolo Jasmíny rozhodně předvádí pravdu a realitu společenskou, ale i fascinující a svůj půvab cíleně zneužívající ženu.