9.12.2022 | Svátek má Vratislav


FILM: Il Boemo pornografico

8.11.2022

Komunisti dělali z Myslivečka revolucionáře, režisér Petr Václav z něj udělal Casanovu. Ale účast Collegia 1704 z něj dělají unikátní hudební film!

boemo

Minulý týden jsem viděl hudební film Il Boemo. Musím předem říct, s dětmi na to nechoďte. Nechápu, proč žádný z recenzentů nenapsal jasně, že to je skoro porno. Při sledování dlouhých scén, kdy hlavní herec slastně mlaská nad obnaženým ohanbím zažijete taky horké chvíle, zvlášť pokud jste v kině ve skupině, kde jsou třeba i dámy, a téma konverzace se pak hledá těžko. Ovšem při pohledu na vyvinutá těla divák uzná, že castingové agentury KillerCasting a Vivid Casting udělaly dobrou práci. No, to musel být super casting. Dotace z Arte a ČT nepadly nadarmo!

Jako Čech, bych řekl, že to je film v mnoha ohledech český. Nejen ty scény, kdy Mysliveček hraje hodného hocha před přezíravými cizinci z oboru, na nichž je ovšem závislý. Ale hlavně, když na konci, to už jsme před Francouzskou revolucí, řekne sopranistce: „Vkus v Evropě se mění, čekají nás šťastné zítřky.“

Myslivečkova cesta k úspěchu

Film není vyprávěn jako školní životopis od narození do hrobu. Je to pojato tak, že Mysliveček už v Itálii je a epizody ze svého dřívějšího života v Čechách občas vypráví někomu, kdo se ho v konverzaci ptá. Petr Václav k vám tak dostane informaci, že mladý Mysliveček se kvůli otci vyučil na mlynáře a že to zahrnovalo naučit se i hydrauliku a vše o vodě. Během castingové večeře před benátským impresáriem zazní informace, že před odchodem do Itálie se zúčastnil války, protože Prusové právě napadli Prahu. Ano, během sedmileté války Prusové v roce 1757 neúspěšně obléhali Prahu. Nicméně Myslivečkova účast není doložena, jen se spekuluje o tom, že jestli tehdy byl v Praze, musel to určitě zažít. Pravda je, že Mysliveček odešel do Itálie až po skončení války. V roce 1763 vyrazil přes Alpy na Jih, aby prorazil jako hudebník v zemi, která tehdy hudbě kralovala. To je asi jako kdyby dnes vyrazil nějaký herec do Hollywoodu. Ale tehdy bylo spíše obvyklé, že vyráželi italští hudebníci na sever, křižovali Evropu a dobývali úspěchy. Aby se někdo ze Severu vypravil do Itálie, to bylo neslýchané!

Mysliveček pak žije nějakou dobu v Benátkách, kde se učí u hudebního mistra Giovanni Battisty Pescetiho, jehož hudbu znal už z Prahy. Tady film začíná. Filmaři ukazují Benátky jako město, kde chodí všichni v maskách. Tak tomu bylo ale jen v zimě, během divadelní sezóny. Jinak je hmotná kultura rekonstruována znamenitě. Úžasné detaily dobových karet, dobová fajfka.. pěkné. Mysličeček, jak jeho jméno komolí Benátčané, zde zažívá příhody značně podobné epizodám z Casanovových pamětí. Historicky totiž není jasné, jak se Mysliveček dopracoval ke své první zakázce v Neapoli a filmaři se jednoznačně rozhodli ukázat, že si je s prominutím vyšoustal. Podobně jako Casanova navštěvuje i Mysliveček tajemná společenství souložích aristokratů, podobně jako Casanova je i Mysliveček zaměněn s jinou maskou a pozná tajemnou cizinku, která mu zprostředkuje kontakty na lidi z oboru. Pak se prý benátský vyslanec, jenž přijede z Neapole, začne zajímat o Myslivečkovu hudbu a dohodí mu první angažmá v Neapoli. Nevím. Dřív se soudilo, že mu pomohl neapolský státník a osvícenec Bernardo Tanucci.

V Neapoli uvede Mysliveček roku 1767 svou první operu Bellerofonte a má s ní průlomový úspěch. Před premiérou ale musí zvládnout náladovou sopranistku Caterinu Gabrielli (reálná postava), která je ve filmu zobrazena jako umělkyně nízkého původu, o níž si všichni myslí, že si úspěch zasloužila svými půvaby a bezpracným nadáním, zatímco ona je ve skutečnosti hluboce myslící bytostí, která ví o hudbě víc, než kdokoli jiný.

Neapolsko bylo tehdy sekundogeniturou Španělska a vládl tam následník španělského trůnu, který čekal, až se uvolní místo v Madridu. V Myslivečkově době vládl retardovaný Ferdinand IV., o němž současníci soudili, že je „imbecil“. Citoval jsem z dopisů hraběnky Marie Josefiny z Windischgraetzu a stejný dojem měli i jiní čeští šlechtici. Ve filmu se král divákům představí v drastické scéně, kdy se před Myslivečkem vykadí do nočníku a pak nutí mladého umělce, aby mu pogratuloval. Pak dostane zakázku. (Tedy já si nebyl jistý, jestli v té scéně byl král, protože ho představili jako „vévodu“, ale pak tentýž herec hrál krále a taky by to sedělo na jeho pověst.)

Byl revolucionář, nebo požitkář?

Pak Mysliveček zažívá úspěchy, jezdí po Itálii a všude uvádí své opery. Taky se zamiluje, přičemž šlechtična, již miluje, ho mezi souložením poučuje o Diderotových názorech na reformu opery. O čem byly Myslivečkovy opery? Byly to výhradně vážné opery opera seria, tedy vyšší žánr, dále pak náboženská oratoria. Děj oratorií čerpal samozřejmě z bible, ale děj oper většinou z antické mytologie. V opeře Nitteti z roku 1770 a Il gran Tamerlano z roku 1771 se objevuje motiv lidové vzpoury, což vedlo jisté autory v komunistické Evropě k domněnce, že Mysliveček vyjadřoval revoluční myšlenky.

Mysliveček a Mozart

Americký autor Daniel E. Freeman, z jehož knihy filmaři čerpali, očividně vidí věci jinak. Ve filmu Mysliveček prohání tajemné aristokratky a nevěstky v bordelu. Tak si s jednou z nich užene tajemnou pohlavní chorobu, která se u něj začne projevovat fleky na tváři. Legenda o tom, že Mysliveček žil neřádným životem přitom pochází od Mozartova otce Leopolda. A setkání s Mozartovými je pro většinu diváků hlavní událost filmu, jelikož Myslivečkův význam je většinou vykládán tak, že byl velkým předjímatelem W. A. Mozarta. Petr Václav sliboval, že tady to tak nebude, ale scéna setkání s Mozartem v Boloni roku 1770 opět vyznívá jako střet průměrného hudebníka s géniem. Mozartovi muselo být už 13 let, ale ve filmu vypadá na 6. Takže dítě-genius, zatímco v reálu to už byl mladý muž. Poté, co si Mysliveček odejde ke dveřím pro zapomenuté noty, začne nadšený Amadeus s dětskou radostí rozvíjet motiv sám a Mysliveček ztuhne nad jeho genialitou. Mozart přitom hraje na kladívkové piano. Proč ne cembalo? Je v tom rozdíl, cembalo je spíš jak kytara, klavír je jako bubny. Mozart se později stal popularizátorem kladívkového piana, ale až v 80. letech. Prý už někdy od roku 1777 používal ve zvýšené míře piano od Johanna Andrease Steina. Tak proč piano už v scéně z roku 1770? Zjistili jsme, že hercem byl nějaký Philipp Hahn, syn ambiciózní rakouské maminky, která mu dala jméno „Amadeus“. Je mu 11 let a hraje na piano. Takže piano tu bylo kvůli němu, jelikož na cembalo hrát neumí. Pak ale pane režisére neříkejte v rozhovorech, že to bylo cembalo...

Další setkání s Mozartem ve filmu nejsou, i když se setkali víckrát. Možná kdyby pan režisér rezignoval na pár minut romantických makrodetailů souložení, vešlo by se tam něco víc. Mimochodem najdete ve filmu Karla Rodena? Naposledy se Mozart setkal s Myslivečkem v roce 1777 v Mnichově, kde byl Mysliveček na léčebné kúře. To už měl Mysliveček znetvořený obličej a přišel o nos. Leopold Mozart psal synovi dopisy, kde mu zakazoval Myslivečka navštívit. Prý má špatné mravy a za své neštěstí si může sám. Mysliveček ale tvrdil, že jeho zranění způsobila dopravní nehoda, kdy se mu převrhl kočár a zlomil se mu nos. V Mnichově se dostal do rukou nekompetentních lékařů, kteří způsobili, že se do rány dostal zánět a vypukl „kostižer“.

Konec kariéry

Ale to nebyl konec Myslivečkovy kariéry. Měl ještě úspěchy v Neapoli. Tady mě ale film mystifikoval, jelikož to vypadalo, jako by Mysliveček měl v neapolském divadle San Carlo angažmá, ale ve skutečnosti nikdy stálé angažmá neměl. Prostě jezdil pořád od města k městu – podobně jako Mozart – a pro obživu musel často v rekordním tempu psát náročná hudební díla. Pokud opravdu nežil neřestným životem, tak se nejspíš upracoval k smrti. Legrace si možná vůbec neužil. O tom, že by měl pohlavní chorobu žádné „tvrdé důkazy“ není.

Jeho kariéře uškodila zmíněná sopranistka Gabrielli, což ale ve filmu řečeno není. Zkazila zpěv v premiéře jeho opery Armida v milánské alla Scalle v roce 1779, pak demonstrativně vyřazovala ze svých představení Myslivečkovy árie a nahrazovala je áriemi jiných autorů. Tím dávala publiku najevo, že Mysliveček je z módy, že jeho hudba už není dost dobrá. Ta opera měla přitom kouzelnický námět – podobně jako pozdější Kouzelná flétna od Mozarta – a mohla znamenat významnou inovaci v hudbě. Vycházela z barokního eposu Osvobozený Jeruzalém od Torquato Tassa. Přitom opera Caliroe uvedená roku 1778 v Neapoli, měla ophromný úspěch. Byl Mysliveček opravdu nepochopený? Náš hudební historik Rudolf Pečman zastával názor, že Mysliveček chtěl reformovat neapolskou operu seria, ale ne jejím odstraněním, ale tak nějak zevnitř. Oproti jiným seveřanům, jako byl Christoph W. Gluck, Haydn nebo i Mozart, měl Mysliveček tu výhodu, že neapolské prostředí dokonale znal a žánr ovládl lépe než kdokoli z nich. Freemanův filmový Mysliveček souloží nepřetržitě až do ztráty nosu, a teprve tato nehoda ho přiměje, aby v závěru filmu začal uvažovat o reformě opery.

V (domněle) poslední opeře Medonte, re di Epiro, uvedené roku 1780 v Římě, uplatnil Mysliveček znovu motiv vzpoury. Ovšem ve filmu z něj nedělají revolucionáře. V posledním rozhovoru se sopranistkou Gabrielli naopak Mysliveček sarkasticky říká: „Čekají nás šťastné zítřky.“

Nevím, jestli tu větu vnímají na Západě stejně jako u nás... Ve filmu jde spíš o hudbu, takže zdůrazní, že Mysliveček přemlouvá Gabrielli, aby přijala roli v této opeře. Ona ale v nepochopení odmítá zpívat árii Il caro mio bene. Titulek nás pak informuje, že árie se pak proslavila až v Mozartově upravené podobě jako Ridente la calma, což je pravda. (A pozn, Antigonu uvedl prý až pak opět v Římě – ne v Neapoli, a ta měla úspěch, ale dle Pečmana ji uvedl v Benátkách na jaře 1780, tedy předtím. Tak nevím.)

Hudba Collegia 1704

Ano, Il Boemo je především hudební film, a to zcela unikátní. Jde totiž o hudbu na dobových nástrojích v podání českého souboru Collegium 1704, jež vede Václav Luks. Ten zde byl i poradcem , i když ve scéně s Mozartem očividně zasáhla vis major. Zpěvačce Gabrielli propůjčila hlas česká pěvkyně Simona Šaturová. (Nahrávky s Myslivečkem vydávala už před filmem, jednu máme doma a hned jsem si ji musel pustit.) My laici oceníme taky úžasné scény, které ukazují tehdejší divadelní život, jaký byl doopravdy. Diváci během představení jedli, pili, chodili mezi nimi číšníci a hudba byla tak říkajíc kulisou. Když neapolský král odhodí do publika ohlodanou kost, není to nadsázka. Myslím, že je nevhodné srovnávat tento film s Formanovým Amadeem, který vznikl podle konverzační divadelní hry. Mě napadlo spíš srovnání s filmem Farinelli. Ostatně tento kastrát v Myslivečkových operách taky zpíval.

Zde web filmu https://www.ilboemo.cz/ (skvělá mapa!)