Ne, zábavné podívání to tedy není. Z některých zírá na vás děs, u jiných vás překvapí filigránství a přesnost nitkovitých kreseb nebo kombinace barev v tváři zobrazeného zjevení. Říct nahlas před obrazem s názvem Muž na chůdách: páni, ten Josef Forster měl ale fantazii! - to říct nemůžete. Už na začátku výstavy vybraných obrazů ze slavné Prinzhornovy sbírky pochopíte, že jejich tvůrci - pacienti psychiatrických ústavů, léčeben a útulků - nevytvářeli svá díla z dlouhé chvíle nebo z uměleckých ambic podle estetických zákonitostí (kam se umělecké fantastično také řadí), nýbrž je tvořili pod mučivým tlakem duševní poruchy.

Procházíte výstavními prostorami v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Napřed do prvního poschodí : Připravili jste si pro každý případ shovívavý úsměv? Pobaveni shlížíte v úvodní místnosti promítání erotických kreseb, pocházejících z ruky Paula Kunzeho, ročník 1860, nevyléčitelného chovance z ústavu v Chemnitz. Ten usměvavý pocit se záhy vytratí, to vám zaručuji... Když se zahledíte na obrazy od Oskara Herzberga, které doktor Hans Prinzhorn, psychiatr a kunsthistorik, získal v roce 1920 z obrazové sbírky psychiatrické kliniky v Heidelbergu - považte, že zůstaly jedinou stopou pacientova jinak neznámého života! Jemnými prostředky (tužka, pastelky, nakonec kvašová technika) nakreslil například obraz, který se nazývá Chléb. Pozorujete vyobrazení šišky chleba minutu, dvě minuty a ještě déle; objevujete na podlouhlém obrázku další a další podrobnosti, jako kdyby neviditelná ruka nešťastného pana Herzberga, držíc neviditelnou hnědou pastelku, předbíhala váš pohled. Dvě návštěvnice výstavy netrpělivě za mnou diskutují... Čiperný tříletý klučík utekl z vedlejšího sálu mamince a prochází se, ruce za zády, napodobuje dospělé. Před vámi čekají další obrazy, další tvůrci, tušíte, že jich bude mnoho a každý z nich jiný. Neočekávejte žádný umělecký směr, žádnou revoluční tendenci. Žádná moderna, žádná malířská škola, ale mosty z jiného světa postavené směrem k nám...

Nepřehlédněte, prosím, Jezdkyni od Elsy Blankenhornové (1873 - 1920), olejomalba na dřevě. Zelenomodrý přízračný profil na černohnědém koni je také posvěcen oním poselstvím z neznáma.

Velkým počinem autorů výstavy jsou srozumitelné a dobře čitelné česko-anglické životopisné poznámky o lidech, kteří vystavené obrazy kdysi vytvořili. Většinou jsou tyto životní údaje sporadické: narozeni tehdy a tam, prožili skromné, často krušné dětství, onemocněli v dospělosti, internováni tam a tam, začali malovat, kreslit, sestrojovat mechanizmy, tvořit, psát... Některé osudy představují nenapsaný román: třeba Heinrich Müller, autor, který pod jednu svou kresbu přidal vysvětlující název "Hrdý pozemský strom s malými hrozny". Byl zemědělským dělníkem ve vinařském kraji, jako třicetiletý vynalezl stroj na prořezávání vinné révy, vynález mu byl zcizen nějakými bohatými vinaři. Od té doby se Heinrich potuloval po švýcarských vesnicích, v roce 1906 se ocitl v léčebně pro duševně choré v Münsigen. Tam kreslil své tajuplné pastelkové náčrty až do své smrti roku 1930.

Když jsem vystoupil do druhého poschodí, kde návštěvní trasa pokračuje, a chtěl si poznamenat něco o složitých krajinomalbách architekta Paula Goesche (narozen v roce 1885), dlouholetého schizofrenického chovance německých ústavů pro duševně choré, zatrnulo mi: Rok úmrtí 1940! Zase 1940! V navazující setmělé síni scénáristé výstavy potvrdili mé tušení. Dobře tam osvětlili text nacistického rozhodnutí o likvidování pacientů psychiatrických léčeben, ústavů a sanatorií, podepsaného Adolfem Hitlerem 1. září 1939 a uskutečňovaného v následujících letech (oficielně až do srpna 1941). Přes stošedesát tisíc lidí stihli nacisté zabít pod maskou euthanasie; tak také zahynulo na dvacet autorů z Prinzhornovy sbírky.

Zůstal jsem nakonec stát v ohromení před obrazy, které kolem roku 1918 v léčebně Eickelborn namaloval tehdy čtyřicetiletý Peter Mayer - původním povoláním číšník. Jako bych prohlížel návrhy pro barevné vitráže oken katolické katedrály. Tvůrce k zobrazeným ústředním postavám Ježíše a svaté Panny Marie přidal na tisíce podrobností, tu symetricky urovnaných, tam zase jakoby náhodně rozložených; ozdobným písmem pak vyhotovil na spodní části obrazů latinské citáty z Písma.

Pokusit se o pochopení tajemství, o rozluštění šifry, o otevření zamčených dveří - to je přirozená touha nás zdravých... Ale zbožný číšník Peter Mayer dodnes připomíná opožděnému návštěvníku jeho světa, aby si přečetl nápis z obrazu: Domine, non sum dignus...

© Petr Kersch, Děčín, březen 2009