Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996FEJETON: Dusno v éteru
Netroufal jsem si v lékárně požádat o lahvičku středočeského éteru, tak odvážný jsem nebyl. Přednost dostaly encyklopedie. Ty stran éteru odkazují čtenáře kamsi do starého Řecka, kdy prý měli éter za látku vyplňující vesmírný prostor, takže jsem pod dojmem aktuálních zpráv propadl pochybnostem. Tím spíš u vědomí, že fyzika nepatřila ve škole k oborům mnou favorizovaným. Vyhledal jsem proto odborníka.
„Pane Lando, prosím vás, neblbněte,“ žádal si pan docent, jinak slušný člověk. „Každý přece ví, že tam nahoře žádný éter není. Tomu se prostě jen tak říká.“
Vůbec mě to neuspokojilo. Naopak. Jestliže se něčemu „prostě jen tak říká“, jakmile za slovy není, co tam má být, mizí i poslední jistoty. Už na Konfucia někdy v pátém století před Kristem padala z takové praxe hrůza a naléhavě si žádal „opravu slov“. Výslovně si přál, aby slova odpovídala obsahu, který pojmenovávají. Pětadvacet století po Konfuciovi je takový požadavek neméně aktuální.
Zachránila mne knížka Albert Einstein a jeho dílo, kterou srozumitelnou řečí napsal Leopold Infeld (Naše vojsko, Praha, 1958). Vypráví v ní krom jiného o obrovském úsilí, které musel Einstein vynaložit, aby všeobecně rozšířenou pověru o éteru ve vesmíru vyvrátil. Ostatně i moudrý popularizátor vědy pan Ivo Budil dne 10. února 2005 na vlnách Českého rozhlasu (tedy nikoli v éteru!) naprosto jasně vysvětlil, jak je to s éterem doopravdy. Ano, elektromagnetické záření nepotřebuje pro své šíření žádné prostředí. Fantazírovat o éteru je tedy naprosto zbytečné. Skvělý výklad pak zakončil sovy: „A tak se kolem roku 1930 už mladší fyzici zmínkám o éteru jen opovržlivě usmívali.“
Za těchto okolností, domnívám se, bychom snad už mohli tomuto výtečnému rozpouštědlu konečně dát pokoj. Případně je přenechat romanticky založeným básníkům, pokud nezbytně nutně potřebují vytvořit dámskou éterickou bytost.
(Psáno pro Virtually)