Jakmile se začne cokoli dít kolem rozhlasu, nastoupí éter. Všichni hned začnou hovořit a psát o éteru, ve kterém doposud cosi chybělo, nebo v něm naopak něco přibude, pro jiné už je éter přeplněn, o Karlu Krylovi sděluje Petr Žantovský v deníku Metro (23. ledna 2006), že „z éteru zmizel, protože přestal být komerčně zajímavý …“ atd. Což je nejspíš způsobeno tím, že rozhlasové vlny se šíří éterem. „První singl Tabáček za necelý měsíc ovládl rádiový éter,“ psali 27. září 2005 na iDNES v souvislosti s kapelou Chinaski. A nemůže být onen éter zase tak kór moc vysoko. Český rozhlas například oznamoval 25. října loňského roku, že se „v týdenním testovacím období objevilo ve švédském éteru 13 nových rozhlasových stanic“, tedy v éteru patrně rozprostřeném nad Švédskem. Na éter ovšem nemají Švédové patent, neobávejte se, ani naše vlast není ochuzena. „Rádi bychom změnili český éter,“ vytýčila cestu sobě a svým kolegům dramaturgyně Wave, nové rozhlasové stanice pro mladé, Markéta Pešková podle Lidových novin z 13. ledna 2006. Kdežto Ladislav Řehounek šel ještě dál a na internetových stránkách MusicWeb.cz dne 9. února 2005 psal dokonce o novinkách ve středočeském éteru.

Netroufal jsem si v lékárně požádat o lahvičku středočeského éteru, tak odvážný jsem nebyl. Přednost dostaly encyklopedie. Ty stran éteru odkazují čtenáře kamsi do starého Řecka, kdy prý měli éter za látku vyplňující vesmírný prostor, takže jsem pod dojmem aktuálních zpráv propadl pochybnostem. Tím spíš u vědomí, že fyzika nepatřila ve škole k oborům mnou favorizovaným. Vyhledal jsem proto odborníka.

„Pane Lando, prosím vás, neblbněte,“ žádal si pan docent, jinak slušný člověk. „Každý přece ví, že tam nahoře žádný éter není. Tomu se prostě jen tak říká.“

Vůbec mě to neuspokojilo. Naopak. Jestliže se něčemu „prostě jen tak říká“, jakmile za slovy není, co tam má být, mizí i poslední jistoty. Už na Konfucia někdy v pátém století před Kristem padala z takové praxe hrůza a naléhavě si žádal „opravu slov“. Výslovně si přál, aby slova odpovídala obsahu, který pojmenovávají. Pětadvacet století po Konfuciovi je takový požadavek neméně aktuální.

Zachránila mne knížka Albert Einstein a jeho dílo, kterou srozumitelnou řečí napsal Leopold Infeld (Naše vojsko, Praha, 1958). Vypráví v ní krom jiného o obrovském úsilí, které musel Einstein vynaložit, aby všeobecně rozšířenou pověru o éteru ve vesmíru vyvrátil. Ostatně i moudrý popularizátor vědy pan Ivo Budil dne 10. února 2005 na vlnách Českého rozhlasu (tedy nikoli v éteru!) naprosto jasně vysvětlil, jak je to s éterem doopravdy. Ano, elektromagnetické záření nepotřebuje pro své šíření žádné prostředí. Fantazírovat o éteru je tedy naprosto zbytečné. Skvělý výklad pak zakončil sovy: „A tak se kolem roku 1930 už mladší fyzici zmínkám o éteru jen opovržlivě usmívali.“

Za těchto okolností, domnívám se, bychom snad už mohli tomuto výtečnému rozpouštědlu konečně dát pokoj. Případně je přenechat romanticky založeným básníkům, pokud nezbytně nutně potřebují vytvořit dámskou éterickou bytost.

(Psáno pro Virtually)