Zvyk pojišťoven krátit pojistné plnění naráží po mnoha letech na bariéru, kterou není radno podceňovat

Jakkoli poskytovatelé hypoték tvrdili a tvrdí, že specializovaným firmám a advokátům, kteří shánějí nespokojené klienty a na základě plných mocí se soudí s bankami o poplatky za vedení úvěrového účtu, nejde o nic jiného než o peníze, týdeník Euro již před pár měsíci shledal, že i supové plní v ekosystému užitečnou roli.

Od té doby se ledy pohnuly, už to není jen o rozhodnutí soudu v Německu: banky začaly prohrávat soudní spory o poplatky účtované za správu úvěru i u nás a za práva klientů se konečně postavil i finanční ombudsman. Měřeno obrovským množstvím plných mocí, jež se podařilo od nespokojené veřejnosti nasbírat, půjde o velké peníze, a to retroaktivně za několik let nazpátek.

Obdobně se hraje o velké peníze i v dalším finančním odvětví, a to v pojišťovnictví, které už z povahy svého podnikání sází na asymetrickou informaci. Jen zcela nepatrné procento klientů pojišťoven má totiž dostatečné znalosti, aby dokázalo posoudit jednotlivé pojistné produkty. Navíc, jak zjistila redaktorka týdeníku Euro při svém pátrání, i finanční výkazy publikované pojišťovnami či jejich zastřešující organizací nejsou dostatečně vypovídající, a porovnání ziskovosti jednotlivých produktových skupin je tak obtížné i pro odborníka.

Jak říká jeden kontaktovaný expert: příliš vysoký poměr předepsaného pojistného a vyplaceného pojistného plnění naznačuje sníženou budoucí ochotu plnit kvůli nízké ziskovosti, příliš nízký poměr zase znamená, že pojišťovna programově plní málo. A teď se v tom vyznejte, když "neexistuje žádné nezávislé hodnocení nebo žebříček porovnávající schopnost pojišťoven likvidovat pojistné události".

Zatímco pro informovanost klientů bank by stačilo zavést i u hypoték souhrnný ukazatel roční procentní sazby nákladů, který zahrnuje všechny poplatky – což by v zájmu cenové transparence mohly udělat i samotné banky (ale dobrovolně se k tomu nemají) – u pojistek je to složitější právě kvůli vyšší komplexnosti produktu. Nejde jen o "cenu" jako u půjčky, u pojištění je klíčové právě to, jak rychle a v jakém rozsahu je likvidována samotná pojistná událost.

A tady se mnohé pojišťovny opravdu snaží rozsah pojistného plnění omezovat různými fintami. A tak se operuje "amortizací" postaršího vozidla nebo "malým rozsahem skutečně zatopené podlahy", aby bylo možné celkové finanční plnění krátit. Pojišťovny nesporně znají svůj byznys a vědí, že valná část průměrných českých spotřebitelů není již z historických důvodů zvyklá agilně bránit své zájmy a při každé nesrovnalosti hned běžet za právníkem. Málokdo má ve skutečnosti odvahu a povahu ukazovat zničený ateliér někde na Vltavě pod Prahou, i když nejbližší průtrž mračen byla někde za Kaliningradem či v Rize, pokud si dobře vzpomínám na zápletku ve filmovém Pupendu.

Pojistných událostí se hlásí denně na tisíc. Jen nepatrná část z nich vyústila v soudní spor, v němž se pojištěnec bránil problematickému plnění, byť podle znalců poměrů jde o vskutku rutinní proceduru. Pojišťovny to prostě zkoušejí.

Kde je slibně velká a zisková tržní nika a potenciální poptávka, bude i nabídka v podobě hromadného zastupování klientů postižených přinejmenším domněle kráceným pojistným plněním. Soudní verdikty, jež přiřkly dodatečnou finanční náhradu, přitom už existují a většinou prý dávají žalující straně za pravdu. To opět silně zvedá motivaci specialistů ochotných za peníze doplatek neoprávněně kráceného plnění vymáhat.

Dalším faktorem, působícím tentokrát na poptávkové straně, je už skutečně dlouhotrvající recese. Spotřebitelé mají hlouběji do kapsy a mnohem citlivě reagují na domnělá či skutečná příkoří.

Sporů bude přibývat, předepsané pojistné nelze navyšováním cen pojistek šponovat (pojišťovny to mohou zkusit) a pokusy krátit plnění narážejí po mnoha letech na bariéru, kterou není radno podceňovat. Nezdá se tedy, že by se pojišťovny v příštích letech mohly těšit na nějaké velké zisky. I v nich se bude říkat, že dobře už bylo.