„Skutečně, měli bychom vynaložit veškeré úsilí, abychom změnili tato čísla, protože už dnes překračujeme planetární nosnost naší planety. [...] Tedy ano, měli bychom udělat všechno možné,“ prohlásila před nedávnem v souvislosti s „přelidněním“ planety Země v jednom videorozhovoru Christiana Figueres, výkonná tajemnice UNFCCC, agentury zřízené OSN za účelem snížení rizik katastrof. Nejde o nijak výjimečný výrok. Podobné výroky a prohlášení můžeme slyšet poměrně často od celého hnutí následovníků Paula Ehrlicha, autora světoznámé knihy Populační bomba z roku 1960, která předpovídala masový hladomor do roku 2000. O celá dvě století dříve podobné katastrofické scénáře předpovídal reverend Thomas Malthus, po kterém se dnes celý myšlenkový proud – malthusiánství – jmenuje. Žádná katastrofa nenastala. Naopak, hladomor s rostoucí populací klesá.

Matt Ridley se ve své knize Racionální optimista zabývá zajímavou otázkou. Všiml si, že je člověk jediným tvorem na planetě, který dokáže sám sobě zvětšovat svou ekologickou niku. Tedy že se i při růstu populace všem jedincům daří lépe. Ekologické niky ostatních organismů jsou ovlivňovány výhradně zvnějšku. Pokud tedy vzroste schopnost prostředí uživit více jedinců nějakého druhu, je to způsobeno například nějakou změnou klimatu nezávislou na činnosti toho druhu. U člověka je tomu jinak. Jak to člověk dokázal? Ridley nepřipisuje tento úspěch lidské inteligenci, ale dvěma neodmyslitelně spjatým vynálezům: směně a specializaci. Člověk je totiž zároveň jediný tvor na planetě, který obchoduje a specializuje se na to, v čem je lepší. A to i tehdy, kdy není cílem rozmnožování nebo péče o potomstvo (jako například u včel, ptáků, apod.).

Zdůraznil bych na této myšlence Matta Ridleyho jednu důležitou věc. Člověk je totiž druh, který nejenže dokáže zvětšit svou ekologickou niku a tím udržet větší populaci, ale především větší lidská populace vede ke zvětšování ekologické niky. S růstem populace jsme tedy stále efektivnější, produktivnější a prosperující. Každý další obyvatel naší planety, se kterým můžeme obchodovat, prohlubuje možnost specializace ostatních lidí. Nevěříte?

Znalosti a schopnosti neudržuje lidstvo někde na papíře nebo pevných discích počítačů, ale tím, že danou znalost a schopnost aktivně využívá. Souhrn všech znalostí lidstva je uložen v hlavách a rukou sedmi miliard pozemšťanů a jakýkoliv nižší počet lidí by znamenal nižší úroveň znalostí a schopností. To Ridley dokázal, když poukázal na případ Tasmánie, která se před 10 000 lety oddělila od pevniny. Obyvatelé nově vzniklého ostrova nemohli obchodovat s obyvateli kontinentální Austrálie. Tasmánci ztratili mnohé znalosti a schopnosti, které dříve ovládali, protože je při nízkém počtu obyvatel nedokázali udržet a museli se soustředit na zajištění základních potřeb.

To neznamená, že při konstantním počtu obyvatel nedochází k růstu produktivity. Nové vynálezy nám občas umožní dosáhnout stejného výsledku nějakou snazší cestou – za kratší čas, s nižšími náklady. Díky těmto vynálezům může lidstvo nějakou starou znalost zcela opustit a nahradit ji znalostí novou, protože na volném trhu nedává smysl udržovat znalost, jak něco vyrábět složitější cestou – „neuživí se“. Současná úroveň lidstva tedy umožňuje růst produktivity i při stávajícím počtu obyvatel. Toho ostatně vyspělé části světa využívají. Jelikož mírně bohatnou i bez přírůstku obyvatel, nemají k přírůstku motivaci a růst jejich populace se tak zastavil. Odborně se tomu říká demografická transformace. Ta se však nedá vyvolat uměle. Nelze snížit počet obyvatel planety a doufat, že se nám dostatečně zvýší produktivita práce. Kauzalita je opačná. Nejprve se musí zvýšit produktivita a pak teprve lidé ztratí potřebu růstu populace.

Potřebuji k životu sedm miliard lidí. Nemyslím to v nadsázce. Skutečně je potřebuji. Kladli jste si někdy otázku, proč věci v obchodech stojí právě tolik, kolik stojí? Je to proto, že je výrobci za tyto ceny dokážou a musí dokázat vyrobit. Jednak proto, že je na trhu konkurence, která je tlačí k inovacím, a tedy zlevňování produkce. Avšak především díky specializaci. Díky tomu, že se výrobce může zcela soustředit na výrobu toho produktu, dokáže jej vyrábět takto efektivně. Ostatní činnosti, které ke své produkci potřebuje, ať už jde o dopravu nebo třeba výrobu primárních surovin, zase přenechává těm, kteří se specializují na ně. Kdyby na planetě byla polovina lidí, nikdy by nevznikl tak silný konkurenční tlak, který by vedl k inovacím a ke zlevňování produkce. Kdyby na planetě byla polovina lidí, nikdy by se výrobce nemohl takto úzce specializovat, neměl by na výběr z tolika subdodavatelů, řadu věcí by si musel dělat sám a nedosáhl by takové efektivity. Nikdy by nevznikla schopnost takto levně vyrábět. Totéž platí pro jakýkoliv obor lidské činnosti. Méně farmaceutů by znamenalo dražší léky a diagnostické přístroje. Méně stavařů dražší domy a bydlení. Cokoliv vás napadne...

Děsí mě myšlenka snížení počtu obyvatel. Nejen kvůli tomu, že odmítám centrální plánování porodnosti a zásahy do soukromého rozhodování rodin o počtu dětí, ale také kvůli tomu, že by to na naši civilizaci mělo katastrofální dopad. Někteří alarmisté jsou přesvědčeni o tom, že planeta udrží jen 500 milionů lidských obyvatel. Takový propad by znamenal, že bychom se museli vzdát ohromného množství znalostí a schopností. Znamenalo by to návrat do pravěku. Museli bychom se vzdát téměř všeho, co máme. Stáli bychom před otázkou, zda se vzdát spíše jídla, léků nebo střechy nad hlavou. V první okamžik by se lidstvo vzdalo statků, které velmi elasticky reagují na výši důchodu. Ekonomové je nazývají luxusní statky. Jedním z luxusních statků je například péče o životní prostředí. Lidé se vždy raději vzdají čistého životního prostředí než základních potřeb, jako je jídlo či střecha nad hlavou.

Pokles lidské populace by tak měl na naší planetu devastující účinky a půl miliardy lidí by huntovalo planetu daleko horším způsobem než miliard sedm. Připusťme si: potřebujeme k životu sedm miliard lidí; k našemu současnému stylu života, který prakticky nezná hladomor, nezná úmrtnost na banální choroby, a který znamená stále se zlepšující péči o životní prostředí. Usilujme tedy o to, abychom naopak využívali potenciálu sedmi miliard lidí co nejlépe. Vymýšlejme způsoby, jak do mezinárodní směny a specializace vtáhnout každého obyvatele planety, ideálně bez obchodních bariér; dejme prostor vynálezům, které snižují transakční náklady na směnu – ať už jde o mezinárodní burzy nebo třeba stále úspornější způsoby přepravy zboží. Díky tomu dosáhneme efektivnějšího nakládání se zdroji naší planety i rovnoměrnějšího rozdělení bohatství, díky němuž si i chudé regiony světa budou moci dovolit luxusní statky, ke kterým patří třeba čisté životní prostředí.

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce