aneb Z bláta do louže

EU konečně došlo, že je pro ni závislost na Rusku velkým rizikem a rozhodla se z ní postupně vymanit. Sice pozdě, ale lépe než nikdy. Bohužel však volí způsob, který nelze charakterizovat jinak než jako „z bláta do louže“.

V prvních dnech útoku Ruska na Ukrajinu se zdálo, že dopady této agrese pocítí i program Green Deal. Počítá totiž s tím, že se ruský zemní plyn stane dočasnou náhradou za uhlí. Hovořilo se tak o jeho revizi, případně odložení a občas zaznělo dokonce i slovo „konec“. Když však evropská vrchnost rozehrála před veřejností svůj divadelní kus pod názvem „Hra na sankce“, bylo hned jasné, že se nic z toho nestane. Dodávek ruského plynu se totiž restrikce vůbec nedotkly, a navíc nebyla ze systému SWIFT vyloučena ani dceřiná banka společnosti Gazprom, prostřednictvím které platby za plyn do Ruska putují (zde).

Nicméně závislost na dodávkách ruských energetických surovin byla přeci jen nakonec vyhodnocena jako z dlouhodobého pohledu riziková, a tak se EU rozhodla se z ní postupně vymanit. Evropská komise to původně chtěla stihnout za pět let, lídři členských zemí se však nakonec shodli na obecné formulaci „co nejdříve“ (zde). Dodávky z Ruska mají být nahrazeny jednak jinými dodavateli a jednak urychleným přechodem na tzv. „obnovitelné“ zdroje. Ruská agrese tak nejenže program Green Deal nezpomalila, ale evropské vrchnosti naopak posloužila jako klička pro jeho urychlení.

Oba způsoby, kterými má být výpadek dodávek ruských paliv nahrazen, jsou však velmi diskutabilní. Zemní plyn by měl do EU proudit zkapalněný zpoza oceánu. Při jeho těžbě a spalování se však produkuje více skleníkových plynů než v případě uhlí (zde). Transport přes oceán pak tyto negativní dopady ještě umocňuje, protože je třeba počítat také s ohromným množstvím emisí vypouštěných obřími tankery. Ty jsou totiž úplnou ekologickou pohromou, a ještě dlouho budou (zde).

Přestat za této situace spalovat uhlí a nahradit jej plynem zkrátka nedává logiku. Nedávalo jí to ostatně ani v době, kdy se počítalo s dopravou ruského plynu relativně „čistě“ potrubím. Při jeho transportu „špinavými“ zaoceánskými loděmi je však nesmyslnost tohoto kroku do očí bijící. Tedy pokud vycházíme z toho, že má jít o krok na cestě jejímž cílem je „záchrana klimatu“. Jenomže ona je tím skutečným cílem nejspíš cesta samotná. O žádné klima totiž zjevně nejde, ale o prostou snahu vyšachovat těžaře uhlí z energetického byznysu a nahradit je těžaři plynu. V Česku máme dostatek těch prvních a dolovat mají stále co, zatímco ti druzí by neměli do čeho vrtnout a plyn bychom tak museli dovážet. Což vidím jako dostatečný důvod k tomu udělat v této záležitosti na Brusel dlouhý nos.

Kontroverzním je i druhý způsob, jakým chce evropská vrchnost řešit odstřižení od dodávek ruských energetických surovin. Tím je urychlení přechodu na OZE, tedy na „obnovitelné“ (spíše však „občasné“) zdroje energie. Především větrné a solární. Ponechme teď stranou fakt, že ne vždy fouká vítr a svítí Slunce. Ale když už se to stane, musí být pro výrobu elektřiny připraveno dostatečné množství větrníků a solárních panelů. Obojí se vyrábí v Číně, přičemž na to druhé má de facto světový monopol (zde). EU chce sice rozjet výrobu panelů i na starém kontinentě, ale zatím je vše pouze v rovině zbožných přání (zde). Čína má však pod palcem také těžbu tří nejdůležitějších surovin, bez kterých není myslitelná realizace ani další vlajkové lodi programu Green Deal – přechod na elektromobilitu. Konkrétně jde o lithium, kobalt a měď (zde). Zatímco totiž „západ“ řešil gender a podobné blbiny, Číňané létali po světě a skupovali, co se dalo.

Pokud tedy EU chce pro snížení závislosti na Rusku urychlit program Green Deal, tak to v praxi znamená, že tím pro změnu zvýší svoji závislost na Číně. A protože ani jedna z obou zemí není zrovna členem jejího fanklubu, tak je to krok z bláta do louže. Přičemž vzhledem k ekonomické, politické a vojenské síle Číny je to louže o mnoho větší a hlubší než ruské blátíčko. Pro Peking je pak velice poučné sledovat, jakým způsobem EU a potažmo celý „západ“ reaguje na ruskou agresi proti Ukrajině. Respektive jak dělá vše pro to, aby nebylo za žádných okolností ohroženo zásobování Evropy ruským plynem. Čína tak musí nutně dojít k závěru, že až bude mít „západ“ kvůli jeho závislosti na dodávkách technologií a surovin v hrsti, bude si moci dělat, co uzná za vhodné. Zkrátka ví, že pokud se někdy rozhodne podmanit si třeba Taiwan, tak pro něj nikdo nehne prstem. Pouze se budou všichni předhánět v tom, kdo čínskou agresi odsoudí razantněji a nasvítí víc veřejných budov v taiwanských barvách.

Říká se, že chybu může udělat každý, ale jen hlupák ji opakuje. Nebo chcete-li, jen hlupák se ze závislosti na jednom vykutáleném režimu vrhá do závislosti na jiném obdobně vykutáleném. Nějak se však nemohu zbavit dojmu, že v tomto případě nejde o jednání šílenců. Celý ten Green Deal je totiž ve své podstatě projekt budující obrovský penězovod začínající v našich peněženkách a končící u těch, kteří si na něm namastí kapsu. Že něco kápne i do politiky, je přitom nabíledni, protože to tak bylo vždycky. A pro dosažení tohoto lákavého cíle bylo zkrátka investováno až příliš mnoho politického i finančního kapitálu, než aby to teď někdo kvůli nějaké válce jen tak lehce odpískal.

Co dodat? Říká se, že komu není rady, tomu není pomoci. Ovšem to není tento případ. Zainteresovaní totiž podle mne moc dobře vědí, co dělají i jaké to bude mít následky. O to je to horší...