České republice v současnosti stále do značné míry dominuje ve veřejném prostoru diskuse o riziku dalšího růstu cen elektřiny. Souvisí to s cenami regulovaných položek, které koncem listopadu po intenzívní veřejné debatě v definitivní podobě oznámí Energetický regulační úřad. Zdánlivě doba energetické krize pominula s tím, jak se země Evropské unie vymanily z dominantní závislosti na ruském zemním plynu i ropě (i když dodávky ruských energetických surovin v nějaké formě stále pokračují). Na pozadí dekarbonizační snahy zemí Evropské unie tato kontroverzní debata pokračuje.

Řeč je o tom, co má energeticky náročnou ekonomiku České republiky pohánět, když to nemá být uhlí a do budoucna ani zemní plyn (taxonomický limit EU je rok 2035)? Národní klimaticko-energetická koncepce, kterou vláda schválila 18. října, zatím debatě neudala takový tón, jaký by měla. V dokumentu, dostupném na webu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO), je nejdůležitější přehled zdrojů elektřiny, jaké budou mít podniky a domácnosti v ČR v roce 2030, respektive 2050 proti dnešku.

Vládou schválený model WAM3 predikuje výrobu elektřiny pouze v celoročních bilancích, model ignoruje nepřetržitou dodávku 24/7/365, takže výsledek je deformovaný.

Tabulka: Jiří Marek, think-tank Realistická energetika a ekologie

Výpočty produkce z plánovaných zdrojů např. pro rok 2030 ukazují bezmála 20% výpadek hrubé výroby elektřiny (bez vlastní spotřeby při výrobě a beze ztrát) při očekávaném růstu její spotřeby (elektrická topné čerpadla, elektromobily, atd.). Česko nejenže jako dosud nebude žádnou elektřinu exportovat (loni asi 10 TWh), ale bude silně závislé na dovozu. Odkud a za kolik, když na tom všechny sousední země budou v kritických zimních měsících s produkcí elektřině špatně? Přitom se zamlčuje zcela zásadní nedostatek těchto občasných zdrojů energie (OZE): sluneční elektrárny v podmínkách ČR při optimální jižní pozici fungují jen 1000 z 8760 hodin v roce, větrné dvakrát tolik. To je samozřejmě zcela zásadní v energeticky nejnáročnějším zimním období, kdy tyto zdroje obzvláště nejsou schopny pokrýt požadavky tuzemské elektroenergetiky.

Výroba elektřiny netto, 1. čtvrtletí 2023

Tabulka: ERÚ, autor

Na webu ERÚ si každý může najít a spočítat, že letošní a na 2,5 GW už živelně navýšená kapacita dotovaných solárních zdrojů vyrobila v lednu 2023 jen 0,6 % potřebné elektřiny, rovněž dotované větrníky 1 procento, kdežto uhelné elektrárny vyrobily 46 % a jaderné 41 % elektřiny. Takže ani plánované násobky OZE nemohou nahradit výpadky stabilních, řiditelných a flexibilních zdrojů v základním zatížení. Podle statistiky státní firmy ČEPS činí nejvyšší zátěž tuzemské elektroenergetické soustavy obvykle v nějaký lednový či únorový pracovní den bezmála 12 GW.

Česku nyní na základě rozsáhlých mnohamiliardových státních dotací podpořených masivní reklamou instalačních firem dominuje následující narativ: „Pořiďte si vlastní fotovoltaiku s bateriovým úložištěm a budete energeticky soběstační.“ V tomto znění jde o čistou lež, protože 99,99 % příjemců bohatých dotací, které stát získává výběrem spekulativních emisních povolenek z energie a průmyslové činnosti, neprovozuje svou solárním elektrárnu na střeše rodinného domu v tzv. ostrovním režimu, tedy zcela odpojeni od sítě. To znamená, že majetní Češi, kteří mají peníze na nemalé kofinancování (větší domácí FVE přijde s bateriemi na 500 000 Kč, polovinu hradí dotace), produkují přebytek elektřiny v letních měsících a v zimě jsou samozřejmě odkázáni na dodávky stabilní elektřiny ze sítě. Tedy elektřiny podle pořadí produkčních zdrojů: 1) z uhlí (46 %) a 2) z jádra (41 %). Výše uvedená tabulka přinesla fakta, co mohou do sítě reálně dodat solární a větrné zdroje.

Tzv. energetická soběstačnost se tedy omezuje na bohaté Čechy (letos si o FVE zažádalo 100 000 domácností, v polovině roku 2023 bylo z nich instalováno 45 000), kteří nepochybně díky obrovským dotacím ušetří nemalou spotřebu elektřiny v létě. Dokonce mnozí z nich si myslí, že své přebytky se ziskem prodají obchodníkům. To je rovněž podstata tzv. komunitní energetiky, kterou zelení lobbisté legislativně prosazují v parlamentu. Její podstatou údajně je hlavně solárními zdroji si pro svou omezenou komunitu vyrábět „levně“ elektřinu.

V čem jen tento energetický princip ekonomicky nejen nesmyslný pro vlastní provozovatele, ale veskrze škodný a nesolidární pro celou republiku?
1) Domácnosti racionálně velká produkce FVE (bez dodávek do sítě) úsporu přinese, ale stejně tak musí být tato domácnost, obvykle rodinný dům, dimenzována svými jističi na dostatečný příkon z veřejné sítě pro nejnáročnější zimní období. Žádný solár není s to pohánět v zimě tepelné čerpadlo, dnes celou EU preferovanou formu vytápění. To musí zajistit stabilní zdroj ze sítě za každého počasí, i za dlouhé zimní noci při inverzi.
2) Představa, že budu domácnost při nefunkční FVE pohánět bateriemi, je ekonomický, a s ohledem na špinavou emisní výrobu a náročnou recyklaci akumulátorů i ekologický nesmysl. Podle výpočtu prof. Františka Hrdličky z ČVUT přijde 1 kWh z baterií při jejich omezené životnosti na 2200 korun.
3) Tzv. komunitní energetika je podle F. Hrdličky z 80 % spojena s přetoky do sítě, a proto nemůže být splněn lobbistický požadavek jejích zastánců, aby komunita nemusela platit distribuční poplatky a daně.
4) Přebytky elektřiny dodávané do sítě budou s růstem instalovaných dalších zdrojů trpět tím, že všichni chtějí prodávat nadprodukci elektřiny ve stejném čase a prostoru, navíc vedle sousedního Německa se současnými 150 GW zdrojů ve slunci a větru (v roce 2030 plánováno již 350 GW). To bude vzájemně tyto zdroje kanibalizovat a srážet cenu elektřiny až do záporu. Zato distribuční poplatky (pro výrobce dvakrát z domu/do domu) zůstanou, a naopak ještě porostou.

Soběstačnost a solidarita jsou v podání dnešních zelených lobbistů zcela protichůdné pojmy. Bohatí Češi si za dotační prostředky pohříchu čerpaných i z kapes nemajetných spoluobčanů pořizují solární zdroje, které jim snižují náklady. Ovšem současně se prudce zvyšují náklady na posílení a správu sítě právě kvůli nestabilním občasným zdrojům, spolu s nutným financováním podpůrných, záložních zdrojů. Ty musí v cenách nakonec zaplatit všichni spotřebitelé, tedy podstatně více ti, kdo nemají šanci si drahé technologie pořídit. Takto pojatá zelená tranzice sice v příznivých povětrnostních podmínkách, hlavně v létě, vede k úspoře emisí z uhelných či plynových zdrojů, ale nemůže je vyřadit ze systému budované paralelní, a tedy i velmi drahé záložní energetiky s astronomickými náklady na bezpečnou funkčnost sítě. Taková zelená tranzice je objektivně ZÁRUKOU trvalého růstu cen elektřiny. Přitom se opomíjí fakt, že z každé solární kWh majitel FVE nezaplatí státu DPH, což v případě chystaných objemů výroby z FVE i VTE přinese mnohamiliardový výpadek daní. Podobně, jako u pohonných hmot v důsledku elektromobility.

Ve skutečně svobodné tržní ekonomice nelze nikomu bránit v jeho snaze o energetickou či jinou úsporu. Ovšem dotovat ji masivně z peněz jiných spoluobčanů je vysoce asociální. Stejně tak se lze nadít změny tarifních systémů na (levné) letní a (podstatně dražší) zimní se zohledněním objednaného instalačního příkonu. Stát nemá jiné než daňové výnosy, takže jejich výpadek z elektřiny bude muset kompenzovat. Třeba jednou i s novou solární daní (26 % již platí současní tzv. solární baroni), či s plošnou spotřební daní za elektřinu a extra daní pro elektromobily, jak už zavádějí některé země. V každém případě by mělo odpovědným politikům rychle dojít, že pokud s nějakým energetickým zdrojem v nejnáročnějším zimním období nemůžeme počítat, tak pro soustavu neexistuje. Energetická bezpečnost je nedílnou součástí národní bezpečnosti země a je nejvyšší prioritou strategického plánování každé racionální a schopné vlády.

Poskytl server Svět hospodářství