Bezpochyby jsme mnohého dosáhli zvýšením produktivity práce a efektivnějším využitím zdrojů. Nárůst životní úrovně a s ní spojené celkové spotřeby, často vyjadřované pomocí HDP (cca 2700 miliard Kč), je však vyšší než reálné zvýšení naší výkonnosti.

Celková spotřeba nás všech je větší než zdroje, které pro ni vytváříme. Trh hypoték a půjček se začal rozvíjet přibližně před osmi lety a pár let má svůj boom. Domácnosti se shodou okolností začaly více zadlužovat ve stejném období jako stát.

Kdo si například vypůjčil 1 mil. Kč, spotřeboval o 1 milion korun víc, než vydělal. Dnes, když půjčku splácí, spotřebovává o úroky a výši splátek méně než vydělá. Dle oficiálních informací domácnosti dluží více než 500 miliard Kč. Z toho lze snadno odvodit, že si domácnosti dopřávají přibližně o 10% větší spotřeby peněz, než vydělávají. Až se zadluží na maximum, nebudou se muset omezit jen o těch vypůjčených 10%, ale o víc než dvojnásobek, protože to, co vydělají, použijí na placení dluhů a úroků. Pokles spotřeby o 20% způsobí znatelné snížení životní úrovně zadlužených. Saturace zadlužení bude mít také sekundární dopad na výběr DPH, které tím klesne také minimálně o 20%. Zatím to není problém, protože se zadlužují ještě další, kteří mohou, takže vytvářejí větší spotřebu.

Firmy se také zadlužily, souhrnně přes 700 miliard Kč. Lze namítnout, že investovaly do budoucích zisků, nicméně na faktu, že dluhy budou muset splatit, to nic nemění. Omezení spotřeby firem v budoucnu, způsobené splácením dluhů firmami, nemá sice přímý negativní daňový dopad, ale pokles poptávky způsobí. Kolik si ještě mohou firmy bezpečně půjčit, je také otázkou.

Stát je zadlužený přes 1000 miliard a vypadá to, že se bez ohledu na typ vlády ještě o pár set miliard zadluží. Dokud se bude stát zadlužovat, bude to pro trh „dobré“ a spotřeba neklesne, ovšem zřejmě má i státní zadlužování své limity a někdy skončí.

Když vše shrnu, lze říci, že jsme za posledních pár let spotřebovali všichni o víc než 2000 miliard více, než jsme „vydělali“. Produkt „úvěr“ má svůj boom. Souhrnně (domácnosti, firmy, stát) lze odhadnout, že na úrocích zaplatíme ročně minimálně 100 miliard. Ihned mě napadá otázka. „Kdo získá ročně těch 100 miliard? “

Ovšem mnohem závažnější jsou otázky: „Co se stane, když budou všichni zadluženi nadoraz a nikdo už nikomu nic nepůjčí, úvěrový boom skončí a všichni budou jen splácet dluhy a úroky?“

Odpovědí je celá řada dalších otázek: „O kolik tím klesne spotřeba? O kolik nižší spotřeba zvýší nezaměstnanost? Z čeho budou platit dluhy nezaměstnaní? O kolik klesne výběr všech daní? Z čeho pak bude platit dluhy stát?“

Odpovědi nejsou jednoduché ani příjemné. Výsledek není příjemný ani pro věřitele, protože majetek zabavený exekucemi nebude komu prodat. A když se podaří zabavený majetek prodat, ještě to sníží potřebu nové produkce, což se přičítá k původním negativním dopadům.

Doufejme, že to vše mají věřitelé dobře spočítané a včas nás v zadlužování zarazí, abychom se nestali věčnými plátci úroků a dluhů. I když to také není moc příjemná představa. Připadá mi to jako uvíznutí v pasti.